Za tu více než dekádu, kterou už jako duchovní oddávám, jsem zažil různé věci. Občas jsem už někoho oddával podruhé, stane se, život je pestrý. To, co jsem ale zažil nedávno, bylo poměrně unikátní i na moje poměry – oddával jsem po třech letech podruhé ten samý pár!

Ne, není to telenovela o emotivním rozchodu na svatební cestě a znovu nalezené lásce, to si nechme do červené knihovny. Tenhle příběh je v něčem mnohem obyčejnější, neodchází se v něm do západu slunce, ale i když má taky happy end, tak vypovídá vlastně o něčem důležitém a trochu smutném. A proto se o něj chci podělit.

Co se tedy stalo? Jeden z manželů dospěl k poznání, že jeho genderová identita není v souladu s pohlavím přiřazeným při narození a prošel tranzicí. Byl v tom po celou dobu láskyplně provázen druhým z manželů. Upřímně, pokud byste chtěli slyšet můj názor, tak si asi nedovedu představit opravdovější naplnění svatebního slibu o společném nesení všeho dobrého i zlého.

Tady ovšem přichází ke slovu český právní řád. Protože partnerství osob stejného pohlaví nemůže a nesmí být v naší zemi označováno tím posvátným slovem „manželství“, tak v případě, že jeden z manželů projde změnou pohlaví, manželství automaticky zaniká. Bez ohledu na to, jestli to manželé chtějí, bez ohledu na to, co to reálně způsobí. Prostě zaniká. Endex. Šlus.

Tak jsem tedy oddával tentýž pár podruhé. Tentokrát v podobě požehnání partnerství, které může být z hlediska občanského zákoníku církevním sňatkem s příslušnou státní platností pro osoby stejného pohlaví. Jsem moc vděčný za to, že moje domovská Starokatolická církev v ČR toto umožňuje.

Ano, bylo to milé, žertů o aktualizaci softwaru a o dobrém důvodu pro další párty s kamarády a rodinou padlo větší než malé množství, ale stejně se nemůžu zbavit určité pachuti a studu, že dva milující se lidi, kteří spolu chtějí prostě být a žít a stát si po boku, nutí náš stát k takovýmhle právním kotrmelcům.