Poema Perece Markiše, jednoho z nejvýznamnějších sovětských jidiš lyriků, která nese název Židovské tanečnici (Tsu a yidisher tentserin) je rozsáhlý cyklus čtyřiceti básní, který autor napsal v Moskvě roku 1940, bezprostředně pod dojmem německého napadení Polska a prvních pronikajících zprávách o katastrofě, jež postihla polské a ukrajinské Židy v rámci holokaustu/šoa/khurbn. Židovský národ v básni ztělesňuje žena–tanečnice, vyhnaná z domova a pronásledovaná napříč dějinami. Tanec se tak mění v obraz paměti, utrpení i vzdoru – od biblického exilu a středověkých pogromů až po hákový kříž nad Evropou. Za Markišova života text kvůli sovětské cenzuře nevyšel. Básník sám byl roku 1952 popraven během stalinských čistek proti židovské kultuře a báseň byla zveřejněna až posmrtně.
Můj překlad byl oceněn 1. cenou v kategorii poezie v soutěži Jiřího Levého, pořádanou Obcí překladatelů (společně s Ivanou Kuglerovou).
Židovské tanečnici
Perec Markiš
„Jsem muž okoušející trápení.“
Jeremiáš
1
V tanci se blýskají jen ostří nohou tvých,
v závrati svatební jsou studem přikrytá.
Jak nožů lítý boj, čepelí vržených,
s třeskem se setkají, druh druha přivítá.
Vzdouvá se oděv tvůj, s tebou tančí tvůj šat,
ve vzpurném příboji tě v náruč uchvátil.
Jak kdyby vítr chtěl se s tebou pasovat,
kouzlem tě spoutal snad a smutkem pobláznil.
Jak by zde útes stál a propast a v ní sníh
a na vrcholku tom se zápas odehrál.
A já tě zaříkám úzkostí bloudících:
Prosím tě nepadej, je krutá náruč skal.
Je temné tajemství v tom tanci nohou tvých,
ze stříbra nahoty v něm bolest prosvítá.
Jak blesků lítý boj k nebesům vržených,
s třeskem se setkají, druh druha přivítá.
2
Kam jen tě provází vítr a trápení?
Kampak tě tulák bol za noci vyžene?
Vždyť mráz a vánice nemají strpení
a dveře domů jsou pro tebe zavřené.
Jako by od dětství tě někdo zaslíbil
starému mládenci – smutku jejž musíš nést.
Od těch dob mnohokrát tě večer navštívil,
opil tě zoufalstvím, na scestí chtěl tě svést.
S ním musíš pospíchat když za ruku tě vzal,
tančit až k závrati a radost předstírat.
Však ztěžkly nohy tvé, to ochromil je žár.
Však ztěžkly nohy tvé, to ochromil je chlad.
Je rozpálená zem jak oheň k oběti
a z nebes sestoupí sníh jako mokrý šál.
Tvé hrdlo bělostné jak hrdlo jehněti
chalef jen políbí, ty s pláčem bloudíš dál.
3
Tak smutek obejmi, co na tvém prahu stál.
Jak slepého ho veď svou dlaní stydlivou,
vždyť jako cizinec se světem potloukal,
nikomu nepatřil, sám bloudil krajinou.
Jen slunce září svou vítá ho s úsvitem
a cesty spěchají ho znovu pozdravit.
Prošel už každou zem jak oráč za pluhem.
Ženci teď sklízejí, co stihl zasadit.
Kde hořel zaživa, tam popel zanechal.
Pod každou oblohou ho hvězdy poznají.
Ani proud v potocích by slzy neschoval
matek, co v náručí své děti svírají.
Napij se zhluboka ze studně bolesti
a pro něj zatanči v domech i v ulicích.
Jak slepého ho veď za ruku s hrdostí,
vždyť ještě neskončil váš úděl bloudících.
6
Pak náhle pohasla ta záře nohou tvých,
tvých bílých kolenou vychladl náhle žár.
To když ses oblékla do šatů svatebních,
když rozlukový list ti smutek náhle dal.
Pták prchá povětřím na hbitých perutích,
nad horské hřebeny lovci ho zaženou.
Jestlipak zaslechlas už kroky v zádech svých?
To jenom srdce mé podťali sekerou.
Za noci dveře pak se tiše otevřou.
Svůj klid jsem zahlédl na prahu domu stát.
Jenom se otočil, loučil se před cestou:
Víckrát se nevrátím, chtěl jsem ti sbohem dát.
V tom tichém pokoji jsem se ho zmaten ptal:
Co si to odnášíš, co v ranci svém jsi skryl?
A on mi odvětil aniž se podíval:
To srdce tvé jsem vzal, o něj tě připravil.
17
Už klasy dopadly zas srpům na ostří,
to ztěžkla zoufalstvím jim hrdla obnažená.
Rozetni srdce mé a co v něm stojí, čti.
Pro mne jsou slova ta už navždy zamlžená.
Podivné poselství tam nožem kdosi vryl.
Abys ho odnesla, mé srdce nesouhlasí.
Je to tvůj rukopis, jenž v hrudi mé se skryl.
Jenom ty jediná to písmo přečetla jsi.
Jak ti dát vědět mám, jak mám tě přesvědčit,
že nesmíš vynechat jediné ze slov krutých?
A žádné písmeno že nesmíš přeskočit,
z těch nožem v srdci mém bolestně načrtnutých.
Já od počátku sám do konce vytrvám.
Je píseň zoufalá a šíje obnažená.
Rozetni srdce mé, čti co v něm psáno mám.
Pro mne jsou slova ta už navždy zamlžená.
18
Je svatba, v ulicích zní nápěv mnohohlasý
a ohně slavnostní se venku rozhořely.
Jen leží rozbité housle a kontrabasy,
jen cestou do města nám klezmer postříleli.
A ty? Ty tančíš dál po sítích pavoučích,
jen srdce přetéká bolestí umlčenou.
Smutek jak baldachýn ti padl do očí,
baldachýn pod kterým dnes budeš jeho ženou.
Jdeš s hlavou svěšenou, jen matný přísvit hvězd
tvým očím zastřeným snad cestu ukázal.
Dnes dřevo k oltáři si sama musíš nést,
tak matky přichází dát sebe na podpal.
Chci abys do krve teď kůži roztrhla si.
Chci abys procitla, ať je tvůj tanec bdělý:
Vždyť leží rozbité housle a kontrabasy,
vždyť cestou do města nám klezmer postříleli.
22
Vodopád dosvědčí, na co se hory ptal,
má vryto v kamenech to slovo každá z nich.
Hlas „Nezabiješ!“ hřměl již jednou v lůnu skal.
Dnes sténá z popela a z listů tlejících.
Vězte vy matky hor, trvá boj s temnotou
a v každém kroku zas to slovo dávné zní:
Poražen není ten, kdo sťat byl sekerou,
ale kdo ostří to si k srdci připustí.
Řekněte rovinám, vy pyšné sestry skal:
Co žije v myšlenkách, smrt nedokáže vzít.
Vítězem není ten, kdo jiné připoutal,
ale kdo pouta svá má vůli rozlomit.
Tak tanči zbloudilá, dálka jak vodopád
se tříští o tvou tvář, hlas nad skalami hřmí:
Vždyť mrtev není ten, kdo do plamenů pad,
ale kdo v plamenech jen popel uvidí.
23
Už jde, má těžký krok, sekeru zkrvavenou,
jde nový pořádek do starých přinést chrámů.
A pytel s mrtvolou, mrtvolou zhanobenou
už golem nese si, už otevírá tlamu.
Na hrudi žlutý cejch má tělo zmrzačené,
nahotu neskrývá už rozedraný šat.
Golem si sytí břich jak v zemi zaslíbené,
slintá jak tlustý vepř, zbývá jen zachrochtat.
Teď třesou se mu rty pokryté cizí krví
a čeká na pána jak nenasytný pes.
Už jde, má těžký krok, otřásá celou zemí,
v patách mu hrůza jde a zoufalství a děs.
Však náhle zalkl se, v chřtánu mu dýchat brání
té žluté hvězdy cíp, co předtím s chutí žral.
Teď došel před tvůj práh, možná znáš zaříkání
po kterém vyvrhne všechno, co spolykal.
24
Svým tancem vyžeň ho na stezku prokletých,
nech syny synů nést to břímě jeho vin.
O hrůzách vyprávět nemůže žádná z knih.
Mrtvé lze vzpomenout jen věčným mlčením.
Už spěchá svítání temnotu rozehnat
a vítr toulavý zas volá do dálek.
Nech slunce golema oštěpy probodat,
na kůži psát mu nech krvavý rozsudek.
Už čeká každá z hor, potřásá rameny.
Hroby spí podél cest, skrývá je oceán.
Jednou se otevřou, odvalí kameny:
První je Varšava, poslední Rotterdam.
Vždyť tolik bolesti a smutku viděl svět.
O všem tom zoufalství snad ani nelze psát.
To jenom nohy tvé smí hrůzu vyprávět,
to jenom v tanci tvém smí bolest přetrvat.
28
Tolik bych vědět chtěl, zda ještě křídla máš,
zda cestu našla bys, co nenesla tvůj žal.
Jak z Brestu jedna z knih se zbožně otvíráš
a zástup lkajících teď k tobě zavítal.
Jdou bosí, ohnutí, své děti na rukou,
snad hvězdy dovedou jim cestu ukázat.
Exil je opásal smutkem a rozlukou
a svitků prastarých je marné dnes se ptát.
Žár mihotavých svic jim zkřehlé tváře hřál,
když na zem usedli k sedmi dnům truchlení.
A vítr se jen ptal: Kdo by se slitoval?
Když hvězdy padají, v meče se promění.
Od Bugu vichřice letí na Bělostok
a stopy bosých noh zanáší bílý sníh.
Na prasklá ramena menór ze synagog
jak housle zavěsí své věčné vyhnanství.
(1940)