Jeden z nejznámějších textů spojených s připomínkou válečných veteránů a padlých ve válkách. Podle – možná trochu legendární – historky o jeho vzniku, ho v okamžiku pohnutí napsal 3. května 1915 po bitvě u Ypres kanadský vojenský lékař pplk. John McCrae. Báseň prý tehdy zahodil na kusu papírku, ale některý z jeho kolegů ji sebral a poslal do Londýna, kde byla publikována v prosinci roku 1915 v časopise Punch.

Její popularity se autor nedožil. V lednu 1918, když velel 3. kanadské polní nemocnici v Boulogne zemřel na následky infekčního onemocnění. Jeho poezie byla souborně vydaná posmrtně, v obecném povědomí ale zůstala jen tato jediná báseň, která se stala rychle symbolem pro všechny padlé ve všech válkách.

V češtině kolovalo několik překladů, z nichž ani jeden se mi nelíbil a neměl jsem ho za moc povedený. Především proto, že často úplně zanedbávaly poměrně výraznou rytmičnost a jazykovou údernost originálu, které měly podle mého názoru zásadní vliv na oblibu básně. Jednou jsem se v listopadu vracel z akce na připomínku válečných veteránů, kde se právě četl jeden z těch překladů, které se mi nelíbily. Tak jsem si sedl do čajovny s šíšou a než jsem ji dokouřil, tak byla na světě moje vlastní verze.

Můj překlad byl následně publikovaný v Revue Prostor.

Můj překlad je součástí expozice Armádního muzea Žižkov.

---

Na polích flanderských
John McCrae

Ve Flandrech rozkvétají máky, 
tam, kde řad hrobů křivolaký 
   nás hlídá; a vysoko v dáli 
   snad skřivani se rozzpívali, 
však děla přehlušují ptáky. 
 
Jsme Mrtví. Avšak ještě včera, 
než jitro přešlo do večera, 
   my lásku znali a teď spíme 
     na polích flanderských. 
 
Vy buďte ti, kdo v boj se dají, 
když z rukou našich upadají 
   pochodně; zas zdvihněte je výš 
   zradíte-li, pak neuhlídá kříž 
náš klid, ač máky rozkvétají 
     na polích flanderských.