Humoristický román Klokaní kroniky pojednává o podmíněně harmonickém soužití nepříliš úspěšného maloumělce s nedostatkem talentu ale o to větší krizí středního věku a jednoho prostořekého marxistického vačnatce se zvláštní zálibou v pumových ralinkách.

---

„Kdo má klokana za kamaráda, má pravděpodobně i žirafu jako souseda. Nebo to byl tučňák? Eee, moment… Jakže to bylo? Zatraceně. Já si na ta rčení nikdy nedokážu vzpomenout.“

OSCAR WILDE

Co se dosud odehrálo:

Nic.

1

Klokan odnaproti

Crrr. Crrr. Zvoní. Jdu ke dveřím, otevřu a před sebou vidím klokana. Zamrkám, ohlédnu se, podívám se po schodech dolů a po schodech nahoru. A pak zase před sebe. Ten klokan tam pořád ještě je.

„Nazdar,“ povídá klokan.

Aniž bych hnul hlavou, podívám se ještě jednou doleva a doprava, na hodinky a nakonec zpátky na klokana.

„Nazdar,“ odvětím.

„Právě jsem se nastěhoval naproti, chtěl jsem si udělat palačinky, ale došlo mi, že jsem vlastně zapomněl koupit vajíčka…“

Kývnu hlavou, zajdu do kuchyně a vrátím se se dvěma vajíčky.

„Díky moc,“ povídá klokan a strčí si je do vaku.

Kývnu hlavou a klokan zmizí za dveřmi protějšího bytu. Levým ukazováčkem se několikrát dotknu špičky nosu – a zavřu dveře.

Za chvíli zvoní zase. Otevřu okamžitě, protože u dveří ještě pořád stojím.

„Jeje!“ vyhrkne klokan, „To byla ale rychlost. Tak mě napadá, že vlastně nemám ani sůl…“

Přikývnu, jdu do kuchyně a vrátím se se slánkou.

„Díky moc! A možná kdybyste měl ještě trochu mléka a mouky…“

Znovu přikývnu a jdu do kuchyně. Klokan si ode mě všechno vezme, poděkuje a zmizí. Za dvě minuty zvoní znovu. Otevřu dveře a podám klokanovi pánvičku s olejem.

„Díky,“ povídá klokan, „to jste správně odhadl! A možná ještě metličku kdybyste měl, nebo mixér…“

Kývnu hlavou a jdu pro to.

„A možná ještě mísu, abych to měl kde mixovat?“ volá za mnou klokan.

Za deset minut znovu zvoní.

„Není sporák…,“ akorát ze sebe klokan vyrazí.

Kývnu hlavou a ustoupím mu z cesty.

„Rovnou tady doprava,“ dodám jen.

Klokan se vydá do kuchyně a já za ním. Postaví se k tomu tak nešikovně, že si od něj tu pánvičku raději sám převezmu.

„A takhle něco dovnitř kdybyste měl…,“ povídá klokan, „třeba nějakou zeleninu, nebo dokonce mleté maso.“

„Mleté maso bych musel nejdřív koupit,“ odvětím na to.

„To ale vůbec neva, já mám čas,“ opáčí klokan. „Stejně je lepší, když se to těsto nechá chvíli odstát.“

Vezmu si z háčku klíče.

„Ale ne do Lidlu!“ volá za mnou klokan, „Ty pracovní podmínky jsou tam šíleně…“

Jdu tedy k řezníkovi a nakoupím mleté maso. Když se vracím zpátky domů, natrefím na sousedku zespoda.

„Už ste viděl toho novýho?“ zeptá se.

Kývnu hlavou.

„Ten asi nebude vocaď, co?“ táže se dál a poškrabe se na svém hitlerovském knírku. Samozřejmě, že doopravdy nemá knírek. Jenom takové chmýří. Hitlerovské chmýří.

„Brzo ty zatracený Turci zhaftnou celej barák.“

Podívám se ještě jednou pozorněji. Možná že to přece jenom bude knírek.

„Co tak vejráte?“ podiví se.

„Mám dojem, že bude asi z Austrálie,“ opáčím.

„Hmm. Austrálie říkáte. Může bejt. Ale to je stejnak fuk odkaď. Stejnak sem z toho všeho islámu celá nervózní.“ 

2
Malé formy

Buch, buch. Někdo tluče na dveře. Kdo to může být v tuhle hodinu? Jdu ke dveřím a otevřu.

„Aha, to jsme vy,“ vypravím ze sebe.

„Nazdar,“ povídá klokan. „Můžu dál?“

„No prosím,“ odpovím.

Proskáče kolem mě směrem do obýváku.

„Máte rád Nirvánu,“ zeptá se, když se rozvalí do křesla.

„Jako tu skupinu?“ opáčím a praštím sebou taky na pohovku.

„Nee, to po životě!“ ucedí klokan. „Samozřejmě že tu skupinu! Vy nějak rád kladete zbytečné otázky…“

„Ano.“

„Co ano? Jako že máte rád Nirvánu, nebo že rád kladete zbytečné otázky?“

„Obojí,“ odvětím, „Žiju podle hesla: lepší se pětkrát doptat, než si jednou domýšlet. A Nevermind byla první deska, kterou jsem si kdy sám koupil v obchodě.“

„Vážně?“ klokan na to.

„Ne. Ve skutečnosti to bylo Jede Kurt od Franka Zandera.“

„Přilbu, pásy nemá furt. Prostě Kurt?“ ujistí se klokan?

„Jo,“ připustím, „Prostě Kurt. Ale přál bych si, aby to bývalo bylo Nevermind.“

„Podívejte, co tady náhodičkou mám,“ prohlásí klokan a vytáhne z vaku dost modravou desku. „Něco proti, kdybych jí pustil. Já se doma ještě nedostal k tomu, abych tu apartůru zapojil…“

Přikývnu a mávnu rukou směrem ke gramofonu.

Here we are now – entertain us…

„Můžu se zeptat, co vlastně děláte za práci?“ pokračuje klokan v rozhovoru.

„Proč,“ zeptám se.

„No, že jste přes den pořád doma a – ne že bych chtěl být nějak vlezlý – je jedna hodina odpoledne a vy jste furt v pyžamu.“

„Já jsem, noo, tak to víte, jak bych to, no, prostě umělec,“ povídám. „Pracuju v noci.“

„Na svolné noze?“ ujišťuje se klokan.

„Říká se na volné noze,“ já na to.

„A jo tak.“

„Prostě píšu příběhy a básně, a pak s nimi vystupuju a…“

„Ahá! Malé formy!“ skočí mi do řeči.

Škubnu sebou: „Ale! To není hezký termín.“

„Maloumělec?“

Škubnu sebou ještě jednou.

„Víte, že Tocotronic natočili písničku: ‚Vaším malým uměním já z duše pohrdám‘?“ táže se klokan.

„Jo,“ já na to, „není nic moc.“

„Chápu.“

„A co vy,“ tážu se já, „Co děláte vy?“

„Já jsem komunista,“ odvětí klokan.

„A jo tak.“

„Něco proti?“

„Ne… ne…“

Klokan na mě vrhá vyzývavé pohledy.

„Trockij,“ zeptám se?

„Ho Či Min,“ odpoví klokan. Ukáže na krabici na konferenčním stolku: „Co to je?“

„Rumové pralinky,“ odvětím.

„Můžu?“

„No prosím. Já je stejně nemám rád.“

Klokan si hodí dvě pralinky do tlamy.

„Vynikající!“ zvolá. „Dáte si taky?“

„Nee. Nemám je rád. Vy mě vůbec neposloucháte?“

„Očividně ne,“ uzná klokan, „ale to jste si mohl už domyslet.“

„Já? Nikdy!“ zděsím se, „Žiju podle hesla: lepší se pětkrát doptat, než si jednou domýšlet. Vy mě vůbec neposloucháte?“

„Očividně ne,“ uzná klokan, „ale to jste si mohl už domyslet.“

„Já? Nikdy!“ zděsím se, „Žiju podle hesla: lepší se pětkrát doptat, než si jednou domýšlet. Vy mě vůbec neposloucháte?“

„Očividně ne,“ uzná klokan, „ale to jste si mohl už domyslet.“

„Teď jsme se zasekli v nekonečné smyčce,“ přeruším to.

„Když to říkáte,“ klokan na to.

Vezme si další pralinku.

„Tedy, maloumělče…“ prohlásí klokan a ušklíbne se. „Teď jsme tady – tak pobav nás!“

„Děláte to často?“ zeptám se.

„Myslíte citování?“

„Ano.“

„Můžeme si tykat?“ zeptá se klokan.

„Pro mě za mě,“ odvětím.

 „Myslím, že tohle je začátek krásného přátelství.“

Poznámka:
Hovořím v překladu o klokanovi v mužském rodě, i když se vlastně vůbec nedá říci, jestli je to on nebo ona. V textu se o tom nikde nebaví. V němčině se klokan, jako ostatně všechna ostatní zvířata, důsledně označuje jako „to“. V češtině by to ale působilo poněkud nezdvořile. (Poznámka překladatele.)

Odmítám být kategorizován! On, ona… to jsou buržoazní kategorie. (Poznámka klokana)

Ono i klokan občas působí poněkud nezdvořile. (Poznámka maloumělce)

Pro mě, za mě, já jsem akorát chtěl být zdvořilý. Mimochodem, výrazně lépe se mi pracuje s literárními postavami, které nemluví česky. (Poznámka překladatele)

3

Pytlíková totalita

Klokan mě na devátou pozval k sobě na večeři. Asi se chce revanšovat za to, jak mi posledně vyplundroval ledničku, nebo doufá v medaili Brigády socialistického soužití. Když jsem v devět hodin pět minut stál před jeho dveřmi, už se dávno pustil do jídla.

„Jdeš pozdě,“ povídá s plnou pusou.

„Jím všechno kromě ryb,“ říkal jsem mu, když mě zval.

K večeři jsou rybí prsty.

„Já ryby nejím,“ povídám mu.

„Tohle klidně můžeš,“ klokan na to, „stejně je to kuře.“

„Co?“ vytřeštím oči.

„Všechno je to kuře,“ povídá klokan. „McFish, vepřový řízek, hovězí guláš… všechno je to kuře.“

„Všechno je to kuře?“ ujišťuju se.

„Jo, všechno kromě Chicken Nuggets,“ povídá klokan.

„Chicken Nuggets?“

Musím okamžitě přestat s tím, že opakuju po klokanovi vždycky pár posledních pár slov jak blbec.

„Chicken Nuggets jsou obalované tofu,“ povídá klokan.

„Obalované tofu?“ Sakra. Zase.

„Tak si dřepni a pusť se do té drůbeže, chlapče,“ povídá klokan.

„Tak kohos volil?“ zeptám se u jídla. Zrovna totiž byly volby do čehosi.

„Nevolil jsem,“ povídá klokan.

„Ty nemůžeš volit?“ zeptám se.

„Nemůžu a nechci,“ klokan na to.

„Ty nechceš?“ podivím se.

„Přesně tak. Protože to vůbec žádná volba není,“ povídá klokan, „Je to totiž jenom chabý přelud demokracie, jakási simulace svobodného hlasování, fata morgana vlády lidu. Jednoduše řečeno: Je to celé jenom zdání volby, nebo ať to řeknu oficiálním termínem odevzdání hlasů.“

„Odevzdání hlasů?“ ujišťuju se.

„To máš tak, jako když jdeš do krámu na nákup a můžeš si vybrat mezi polívkou z pytlíku od Maggi nebo od Knorr, ale ve skutečnosti je to všechno Nestlé. Zdání volby, sugerující skutečnou svobodu, ale ve skutečnosti je to tak jak říkám: všechno kapitalismus, všechno Nestlé, všechno kuře. A protože já nemám v plánu jíst polívky z pytlíku, je mi celý ten výběr v regálu pěkně putna.“

„Putna?“ ptám se, „Jak to myslíš?“

„Ty jsi ňákej zpožděnej?“ táže se klokan, „Že všechno papouškuješ zpátky? Pohleďte na všechny ty heroldy pytlíkové totality, kterak vyhlašují na každém kanálu: ‚Není alternativ k pytlíkovým polévkám!‘ ‚Není alternativ k pytlíkovým polévkám‘ zvedá se mi z toho kufr.“

„Hm. Víš, z čeho se zvedá kufr mně?“ povídám a napíchnu jeden beztvarý kus rybího prstu. „Tady z toho.“

„Toho naděláš.“ setře mě klokan. „Jó tehdy u Vietkongu to jsme tohle jedli každý den. Akorát bez strouhanky.“

Vrhnu na klokana tázavý pohled.

„A bez toho uvnitř.“

„U Vietkongu,“ ujistím se?

„A taaaak…,“ prohlásí klokan mnohoznačně. Teda, spíš máloznačně. Jako by tím vyjádřil všechno, ale ve skutečnosti nic. Teda, vlastně spíš vůbec nic.

Znechuceně se vidličkou babrám ve svých rybích prstech.

„Jestli ti to nechutná, tak můžeš příště pro změnu vařit třeba zase ty,“ poznamená klokan.

„Příště?“ opáčím. „S takovouhle snad abych raději vařil pokaždý.“

Ledva ta slova vypustím z úst, spatřím, jak se na klokanově tváři mihne letmý úsměv a kdesi v duši mi začne hlodat pocit, zda toto nebyl nakonec smysl a cíl celého manévru.“

***

12

Nová pravidla

„Sakra! Ten kapitalismus stojí úplně za hovno!“ zvolá klokan a převrátí desku s Monopoly.

„Jenom proto, že prohráváš,“ odvětím a pokusím se vzniklé škody opět napravit.

„Já mám na své straně 99 procent celého lidstva,“ prohlásí klokan.

„Tak uklidníš se, nebo takhle končíme?“ prohlásím a pokouším se nezabřednout do stého opakování diskuze o následcích globalizace. Klokan se tváří, že se ještě nerozhodl, jestli se uklidní, nebo takhle končíme.

„Teprve v porážce se ukazuje opravdová velikost,“ prohlásím, „to říkávala moje maminka.“

„Pche,“ odvětí klokan. „Můj táta zase říkal, že je lepší být špatný vítěz, než dobrý poražený.“

Mezitím jsem pokročil s rekonstrukcí hracího plánu. Tvář města poněkud utrpěla, ale tak už to při rekonstrukcích chodí.

„Tak se zase posaď,“ povídám.

„Ale neplatím ani vindru, jenom proto, že jsem přistál na tvém debilním nádraží.“

„To je fuk.“

„To odteď zavedeme,“ povídá klokan. „Nádraží odteď nic nestojí. Myslím si, že hromadná doprava by měla být bezplatná.“

„Oukej,“ přikývnu, aby byl klid, i když samozřejmě všechna čtyři nádraží patří mně. Vzpomínám si totiž na ten večer, kdy jsme hráli Riziko a strašně se u toho zhádali, protože klokan tvrdošíjně odmítal na kohokoli zaútočit.

Vytáhnu si kartu ze společné hromádky a a dostanu sedmiprocentní dividendu ze svých prioritních akcií. „Kdo má, tomu bude dáno,“ odfrkne si přemoudřele klokan, hodí kostkou a přistane na jedné z mých ulic.

„Tak se na to podíváme…,“ zamumlám. „Na příkopech. Se třemi domy. Tak to máme celkem osmadvacet tisíc.“

„Neee,“ odsekne klokan. „Tohle je okupace. Squatteři nájem neplatí.“

Navíc mi sebere pětistovku, kterou jsem právě dostal za své akcie a ucedí: „daň z kapitálových výnosů.“

„Ta ale přece dělá jenom dvacet procent!“ protestuji.

„Už ne,“ opáčí klokan, „sazba právě stoupla.“

Pak tu pětistovku roztrhne napůl a na nepotištěnou stranu napíše: „Bydlení pro všechy – hned a zdarma,“ a praští s tím mezi moje domy.

„Co to je,“ chci vědět.

„Plakát!“ zaječí klokan, „Transpííík!“

Zakroutím hlavou a vzdychnu: „Tyhle výrazy mě jednou zahubí…“

„No a co naděláš, he?“ ptá se klokan. „Chceš zavolat policii? Chceš mě nechat vyklidit?“

Neřeknu ani slovo.

„Chceš svoje peníze?“ haleká klokan. „Chceš svoje peníze? Tady máš svoje peníze!“ hrábne do banku a mrskne po mě bankovkami.

„To nesmíš,“ odpovím mu.

„Proč ne?“ klokan na to.

„Je to proti pravidlům,“ vysvětluji.

„Ty si ale někdy někdo vymyslel,“ nedá se klokan, „tak já jsem si teď vymyslel jiná pravidla.“

Vezmu klokanovu figurku a posadím ji do vězení.

„Ahaaaaa!“ zvolá klokan. „Teď se ukazuje tvoje pravá tvář! Kdo nedrží hubu a krok, půjde do basy.“

„Tak dobře,“ povídám mu, „jak bys tu hru chtěl hrát ty?“

„Začneme znovu od začátku,“ vykládá klokan. „Žádný nájem. A vězení se zruší. A ten policajt v druhém rohu bude akorát držet kušnu. Kartu s platbou za zdravotní péči vyhodíme a kartu se splátkou dluhu taky.“

„A co s tou kartou: ‚Vyhrál jsi druhou cenu v soutěži krásy‘?“ zeptám se.

„Ta může zůstat,“ rozhodne klokan, „i když je trochu sporné, jaká tam asi byla konkurence.“

„Co s vodárnou?“ zeptám se.

„Zadarmo. Elektrárna taky.“

„Takže prostě jenom budeme házet kostkou a kdo projde startem, dostane čtyři tisíce?“ zeptám se.

„Přesně tak.“

Klokan hodí kostkou. Posune figurku o pět polí dopředu. Hodím já. Dvě šestky za sebou.

„Nee. To je taky nefér,“ vykřikne klokan a posune moji figurku zpět. „Uděláme to takhle: budeme házet oba najednou jednou kostkou a postoupíme oba o stejný počet políček.“

„Oukej,“ přikývnu.

Dopadlo to nerozhodně.

***

30

Theodicea

„Pozdrav Pán Bůh,“ povídá klokan.

„Tak určitě,“ opáčím. „Hned jak ho příště potkám na kafi s neuvěřitelným Hulkem – čili ani ve snu.“

„Ty už nevěříš v Boha, Ježíše a tak?“ ptá se mě klokan.

„Nee,“ odpoví. „Ježíš, je pro mě mrtvý muž.“

„Nejen pro tebe,“ povídá klokan, „pro nás pro všechny. Pro nás, ubohé hříšníky.“

„Odkdy je z tebe věřící?“ nedá mi to, „Myslel jsem, že věříš jenom na tři teplá jídla denně a sladkou tečku.“

„Od včerejška,“ na to klokan. „Měl jsem obzvlášť na houby den – detailů tě ušetřím – ale v čekárně na místním úřadě jsem měl najednou zjevení.“

„A kdo se ti zjevil, Šimon Razítkovač?“

„Blbost. Nemyslím vizi. Prostě osvícení. Něco mi došlo. Vždycky jsem si myslel, že Bůh nemůže existovat, při všem tom hnusu ve světě … ale možná je všechna na mizérie na světě právě proto, že Bůh existuje. Tak nějak, možná. Možná že Bůh prostě akorát není zrovna ten nejpříjemnější typ. Co kdyby Bůh nebyl dýdžej, ale spíš zmrd?“ vykládá klokan.

„Tak pravděpodobně bude obojí zároveň,“ povídám, „Takový ten dýždej, co na dětské narozeninové oslavě hraje akorát Rammsteiny.“

„Exactemento,“ přitaká klokan. „Znáš přece ten výrok, že nás Bůh stvořil ke svému obrazu. Tak se kolem sebe rozhlédni! Pokud vyjdeme z toho, že je Bůh zmrd, tak to najednou celé dává dost smysl.“
„Na tom něco bude,“ přitakám zadumaně.

„Vezmi si třeba tu klimatickou katastrofu,“ pokračuje klokan, „Chudým zemím hrozí sucho, záplavy, smrt a zničení. A nás, kteří za to všechno můžeme, očekává: lepší počasí. Náhoda? Nemyslím si. Spíš špatný vtip skrz naskrz zvrhlého Stvořitele. Četl jsi Bibli?“

„No jo,“ povídám, „Tak napůl. Nejlepší četba na to, udělat z jednoho ateistu.“

„Přesně. Naprosto nedůvěryhodný škvár. Ale jenom tehdy, pokud předpokládáš, že Bůh je ten hodný.“

„Myslíš, že bych si měl Bibli znovu přečíst,“ podivím se, „ale tentokrát jako román o padouchovi?“

„Co tím chci říci: Mlčení jehňátek by byla taky trochu podivná četba, kdybys vycházel z pevného přesvědčení, že Hannibal Lecter je tam ten kladný hrdina.“

„Hmm,“ přikývnu, „chápu.“

„Podívej,“ pokračuje klokan, „to si takhle někdo postaví na zahrádku zlaté tele. Špatný vkus, o tom žádná. Ale jenom sadista by za to vyžadoval trest 40 let ocasování někde po poušti. Nebo takové ty věci jako Ozeáš 14, 1:

Samaří bude pykat, že se stavělo na odpor svému Bohu. Padnou mečem, jejich pacholátka budou rozdrcena, těhotné ženy rozpolceny.

Myslím, že je to jasný případ.“

„A co s tím?“ já na to.

Klokan pokrčí rameny.

„Nic nenaděláš,“ povídá, „je halt všemocný, tenhle chlápek.“

„Založíš si teď vlastní sektu?“ neodpustím si otázku, „Svědkové“, odkašlu si, „Hajzlíkovi?“

„Nee,“ na to klokan. „Co umřel Klaus Kinski, tak jsem si předsevzal, že už žádného hajzla uctívat nebudu. Ale aspoň se už nebudu muset nikdy ptát proč.“

V ten moment se klokanovi na hlavu vykálí holub.

„Já to všechno vím!“ zvolá klokan a pohrozí prostředníkem pracky směrem k nebesům.