Jak se kdo směje

Když vyprávíte vtip sedlákovi, směje se třikrát. Poprvé, když mu ho vyprávíte, podruhé, když mu ho vysvětlujete a potřetí, když ho pochopí.

Statkář, ten se směje dvakrát. Poprvé se, když mu vtip vyprávíte a podruhé když mu ho vysvětlujete, protože on ho tak jako tak nepochopí.

Oficír se směje jenom jednou, a to právě tehdy, když mu vtip vyprávíte, protože vysvětlit si ho nenechá a chápat ho taky jakživ nebude.

Žid ovšem, když mu vyprávíte vtip, vám hned opáčí: „Ale to znám! To je staré!“ a odvypráví vám ho ještě dvakrát lépe.

Jednonohá kachna

Malý chlapec přišel jednou do kuchyně a vidí, jak se peče kachna. Utrhl jí jedno stehýnko a snědl ho. O něco později se do kuchyně vrátila maminka, uviděla, že kachně chybí stehýnko a bylo ji hned jasné, kdo za to může. Šla tedy do pokoje a zeptala se chlapce, jestli to byl on, kdo to stehno vzal. Chlapec ale povídá, že o ničem nemá ani tušení. Tak maminka šla a řekla to otci. Otec s tím nedělal žádnou vědu, popadl chlapce a zeptal se ho, jak to, že snědl kachně stehno. Chlapec na to ale: „Já jsem ale žádné stehno nevzal!“ „Co to má znamenat,“ udeřil na něj otec, „Kde že je teda do druhé stehno?“ Chlapec se zamyslel: „Nu, možná, že ta kachna prostě měla jenom jednu nohu…“ Otec se rozzlobil a uštědřil chlapci notný výprask. A bylo hotovo.

Pár dní nato šel otec s chlapcem na vycházku. Vtom si chlapec všiml kachny, která stála na jedné noze a druhou měla schovanou v peří, jak už to tak kachny na Litvě mají ve zvyku. Hned se to jal ukazovat otci a volal: „Podívej, tati, támhleta kachna má taky jenom jednu nohu – tak proč jsi mi onehdá dával výprask, když jsem ti říkal o jednonohé kachně?“ Otec vzal hůl a pustil se za kachnou, ta vytáhla druhou nohu a dala se na útěk. Na to ovšem chlapec zamyšleně opáčil: „No jo, tatínku, ale to jsi měl na tamtu kachnu taky vzít hůl, třeba by se ta druhá noha ještě objevila.“

Z čeho se dělají šaty?

U nás ve štetlu býval chejder, hebrejská škola, a tamní učitel byl duše osvícená. Kromě toho, že s dětmi studoval Svaté písmo a Rašiho komentář, měl ve zvyku je učit ještě mnoho dalších věcí a rozprávět s nimi o přírodě, květinách a ptácích. Proč to dělal, sám nevím. K čemu potřebuje židovský chlapec vědět, jak se která květina jmenuje, nebo jak dělá který pták? O to ať se starají Gójové. Ale učitel v našem štetlu byl už prostě takový a hotovo.

Jednoho dne si usmyslel, že dětem vysvětlí, k čemu slouží různé druhy zvířat. Tak kupříkladu: „Jaký jest účel kočky? Jednoduchá věc. Je zjevné, že kočka žere myši. Přihodí-li se tedy, že do hrnce s mlékem spadne myš, vhodíte do něj i kočku, kočka tu myš sežere a mléko je zachráněno.“ A mnoho podobných věcí jim vykládal.

„Nu, Jankele, k čemu je třeba mít ovce?“ zeptal onehdy jednoho z žáků. Chlapec mlčel. Učitel se ho tedy ptal dál: „Nu, tak co se bere z ovcí?“ Chlapec se zamyslel a odpověděl: „Vlna.“ Učitel na to: „A k čemu slouží vlna?“ Žák nevěděl. Učitel se zeptal jiného: „Šojte, co se dělá z vlny?“ Chlapec také nevěděl. „Ty gójská hlavo,“ zlobil se učitel, „z čeho máš asi tak ušitý kabátek?“ Na to mu chlapec odpověděl: „Z tátových starých kalhot!“

Přesná trefa
Mladá žena měla dítě. Její matka se ale bála, aby někdo ze sousedů nevrhl na dítě zlé oko. Tak pokaždé, když někdo přišel na návštěvu, vytáhla dítě z kolébky a místo něho strčila psíka. A tak se stalo, že jednou přišla stará židovka ze sousedství a jak viděla kolébku, tak se na ní nahnula, zamžourala krátkozrakýma očima a z celého srdce povídá: „Oj, ať mu Nebesa dají zdraví a štěstí. Hotový tatínek.“

Dobré mravy
Jeden židovský statkář měl pár dětí a tak je dal do města na výchovu k rabínovi. Předtím s rabínem vážně pohovořil, že má dávat pozor, aby se děti učily, aby – nedej Bože – nepustly, a především, tak mu to řekl, by si přál, aby si vštípily trochu dobrých mravů, totiž aby nebyly divoké a věděly co se má správně říkat a co se má správně dělat. Rabín s tím byl srozuměn a slíbil mu, že děti v dobrých mravech vyučí. Za půl roku se přijel otec na děti podívat. Přišel za rabínem a ptá se: „No co to je s mými dětmi?“ Rabín mu na to opáčil: „Dobře to s nimi jde, učí se výborně.“ „No jo,“ povídá na to otec, „ale já jsem vás přece prosil, abyste je vyučil i v dobrých mravech. No a sám to vidíte, přijel jsem z domova a oni se mě ani nezeptají, jestli je matka zdravá!“ Rabín ho ujistil, že s těmi dobrými mravy ještě něco udělá. Otec tedy odjel a děti se dál učily. O několik měsíců později byl statkář opět ve městě a rozhodl se, že se za dětmi zastaví. Jakmile vešel do místnosti, rozeběhly se děti k němu a volaly: „Tatínku, tatínku, snad není paní matka stále ještě zdravá?“

Cti otce svého

Jednou se chtěl jistý židovský otec napít sklenice vody. Řekl tedy dětem, aby mu vodu přinesly. Děti se mezi sebou začaly okamžitě hádat. Jeden říká: „Já půjdu,“ a druhý na to: „Já půjdu.“ Každé z dětí si přálo učinit takovou velikou micvu a uctít svého otce. A protože pořádný Žid má samozřejmě alespoň sedm, osm dětí, tak se o tom, kdo pro vodu půjde, hádaly notný čas. Nejstarší bratr viděl, že to celé nebere konce, tak povídá: „Víte co, děti? Já vám dám dva ruble, jenom mě nechte jít otci pro vodu.“ Další bratr mu ale opáčil: „To je toho, dva ruble. Já vám dám pět rublů, jenom mě nechte naplnit micvu.“ A další nabízeli tu sedm, tu osm rublů. Nakonec povídá opět nejstarší bratr: „Já vám dám deset rublů a je hotovo.“ Tak tedy zůstalo u toho, že by pro vodu měl jít nejstarší bratr. Ten se ale ještě chvíli zamyslel a nakonec povídá: „Víte co, děti? Ta micva je tak veliká, že bychom ji měli z úcty přenechat otci samotnému. Proto, tatíčku rozmilý, jdi a přines si tu sklenici vody sám!“

Mimajlo

Učitel v hebrejské škole studoval s dětmi Tanach. V tom mu ale přišlo na mysl, že potřeboval něco dodělat na půdě. Tak dětem nakázal, že si mají opakovat tu a tu pasáž dokud zase nepřijde, a pak že je vyzkouší. A pokud by nějakému slovu nerozuměli, ať za ním vyběhnou a zeptají se. Pak odešel a děti začaly studovat. Všem slovům rozuměly, jenom jedno jediné jim nebylo jasné: „mimajlo“. Tak jeden z chlapců vyběhl ze třídy a volal na půdu na učitele: „Rebe, jak se překládá mimajlo?“ Učitel mu povídá: „Výš!“ Chlapec ale myslel, že ho učitel neslyšel a říká, aby mluvil vyšším hlasem, tak přidal na hlase a znovu se ptal: „Jak se překládá ‚mimajlo‘?“ Učitel na něj zase: „Výš!“ Tak chlapec zakřičel teď už tak vysoko, jak dokázal: „Překlad! Mimajlo?“ Učitel už se rozzlobil a zavolal na chlapce: „Čert aby vzal tvýho tátu!“ Chlapec se otočil a vrátil se do třídy. Když se pak učitel vrátil k žákům, ptal se jich: „Tak co, dělali jste, co jsem vám uložil?“ „Ano!“ „Tak, Jankele, překládej tenhle biblický verš!“ Jankele začal překládat a když se dostal ke slovu „mimajlo“, povídá: „Čert aby vzal tvýho tátu.“ Učitel se hrozně rozzlobil a vlepil mu facku. Jankele začal natahovat moldánky. Tu se k němu naklonil jeho spolužák a pošeptal mu do ucha: „Jak to mluvíš s rebem? To takhle přece nemůžeš! Musíš pěkně říct: ‚Čert aby vzal vašeho pana otce!‘“

Vatomos Soro

Učitel studoval s dětmi Tóru a přišli k verši „vatomos Soro“. Student nevěděl, jak má překládat. Zeptal se tedy učitele: „Rebe, co znamená ‚vatomos‘?“ Učitel mu odpověděl: „Vatomos: umřela; Soro: Sára; nu, kdo že tedy umřel?“ Chapec na to: „Vatomos umřela?“ Učitel se rozzlobil: „Hlupáku jeden, ‚vatomos‘ je jidiš ‚umřela‘. Tak kdo tedy umřel?“ Chlapec na to: „Rebe, Jidiš umřela!“ Učitel se rozzlobil ještě víc: „Ty jeden ignorante, hnáto nekošerná! Vždyť ti říkám: ‚vatomos‘ je jidiš ‚umřela‘; Soro: Sára; vatomos Soro: umřela Sára! Nu, takže kdo teda umřel?“ Chlapec pokrčí rameny: „Já tomu nerozumím, rebe! To byla asi nějaká hrozná epidemie: Nejdřív umřela Vatomos, pak Jidiš a teď nakonec ještě Sára…“

Agrární otázka

Potká se jeden Žid s druhým a hned se ho vyptává, jak se daří, jak jdou obchody a taky jak mu to klape se ženou. Ten druhý Žid na to: „Všechno jde – borech hašem – výborně. A se svou ženou také vycházíme docela pěkně. Jako dvě hrdličky. Jenom ta jedna věc, o jednu věc se pořád hádáme…“

„Hádat se? No toto? A o co že se to hádáte?“

I odpoví ten Žid: „Inu, přeme se o tu agrární otázku, ve všem ostatním jsme zadobře.“

„Co to má znamenat, že se přete o agrární otázku? Co máte co dělat s agrární otázkou?“

Tu mu to ten druhý vyloží: „Abyste rozuměl – já jí říkám, že už by měla ležet pod drnem, a ona říká mně, že bych měl ležet pod drnem.“

Rada reba Ejzera

Ve štetlu postavili nový most přes řeku. Byla to dlouhá a široká řeka, pročež i most byl dlouhý a široký. Když byl most hotový, povídalo se ve štetlu, že by se mělo nejprve vyzkoušet, jestli je dost pevný, aby se po něm dalo jezdit. Lidé dávaly nejrůznější rady, jak by se dal most vyzkoušet. Byl tam také jeden Žid, velký učenec, reb Ejzer a ten pravil takto: „To je přeci snadná věc! Je třeba sebrat všechny tchýně, co jich jen ve štetlu je, a nechat je naráz přejít po mostě. A pak se uvidí: pokud přejdou v míru a pokoji, je dobře; a kdyby snad popadaly do řeky a utopily se, nu, tak taky není špatně.“

Střílení do nebe

Byla válka. A jeden židovský voják šel přímo na frontu. Z dálky už se začaly přibližovat nepřátelské voje. Zavelelo se ke střelbě. Tak ten židovský voják zvedl pušku a začal střílet do nebe, jednu ránu za druhou. I odvedli ho pryč a za nějaký čas stanul před vojenským soudem. Tam se ho zeptali, proč že to střílel do nebe. „A jak jsem měl jinak střílet?“ odvětil on na to. „Jaképak jak? Ty jeden mezuláne! Měl jsi střílet přímo rovně, tak jak hledíš!“ „Cože?“ on na to, „vždyť tam přece byli lidé!“