(E. Shofstahlové, 1977–1987)

Umění

Po koženém plátně zavřených víček přecházejí snové malby Dayovy barevné temnoty. Dnes v noci
se zdá, jako by během chvíle neotřesitelné časem cestoval nazpět. Smršťuje se, vyrovnává, ztrácí v
pase, mizí mu drobné jizvy po akné. Vyzáblý čahoun; sestřih podle kastrolu a odstávající uši; kůže
pohlcuje vlasy, nos zastupuje do tváře; zavinuje se do kalhot, pak se kroutí, růžový, němý a čím dál
menší, až nakonec pocítí, jako by se rozdělil na to, co se mrská, a to, co se kolébá. Nicota pevně
obemkne všechno ostatní. Černý bod se otáčí. Praská, třepí se. Jeho duše vyplouvá vstříc jediné
barvě.
Ptáci, šedavé světlo. Day otevře jedno oko. Leží napůl vypadlý z postele, na které dýchá Sára.
Rovnoběžníky oken vidí zkoseně.
Day stojí s hrnkem čehosi horkého u čtvercového okna. Nějaký mrtvý Cézanne vyvedl tenhle
srpnový východ slunce v mnohasměrných mazancích zastřené červeně, stmívající se modré.
Berkshirský stín ubíhá k jediné nezřetelné bradavce: oheň.
Sára se vzbudí i tím nejlehčím dotykem. Oba leží s očima dokořán, tiše, pod dekou přicházejí k
sobě. Holubi se pouští do rána, zní to z břicha. Vzorek povlečení Sáře pomalu mizí z tváře.
Sára si sepne vlasy na ranní mši. Day opět zabalí tašku pro Ester. Obleče se. Nemůže najít botu.
Na kraji široké postele, s jednou nohou obutou, pozoruje bavlněný prach, jak víří máslově žlutými
pilíři rána, které se připozdívá.

Černé umění

Toho dne koupil mop. Setřel dešťovou vodu z plachty na Sářině bazénu.
Dnes v noci zůstává Sára s Ester. Dotýká se kovu celou noc. Day spí sám.
Day stojí u černého okna v Sářině ložnici. Nebe nad Massachusetts je potřísněné hvězdami.
Pomalu se pohybují po skle.
Toho dne jde k Ester se Sárou. Ocel Esteřiny postele se leskne v prosvětleném pokoji. Ester se
nezúčastněně usmívá, zatímco Day předčítá o obrech.
„Jsem obr,“ čte:
„Jsem obr, jsem hora i planeta Země. Ostatní všechno je pode mnou v hloubi. Mé stopy jsou
státy, stín časová zóna. Na vše hledím spatra. V mracích se myji.“
„Jsem obr,“ pokouší se říci Ester.
Sára alergicky kýchne.
Day: „Ano.“

Černá a bílá

„Všechno opravdové umění je hudba.“ (jiný učitel) „Vizuální umění je pouhý úlomek
všeobjímajícího prostoru opravdové hudby.“ (týž)
Hudba se projevuje jako vztah mezi klíčem a párem not, které klíč zamkl do tance. Rytmus.
Také v Dayově bujném předspánkovém snění pohlcuje hudba všechny zákonitosti: to nejpevnější se
tu projevuje jako rytmus a nic jiného. Rytmus je vztah mezi tím, v co věříš, a v co jsi věřil dřív.
Duchovní dnes přišel v černé a bílé s kolárkem.
Požehnej mi
Bereš si tuto ženu Sáru
Za svou
Jak dlouho
Neboť jsem
od vaší poslední zpovědi před orgánem způsobilým k rozhřešení. Zpověď nemusí
Jako i já opouštím svým viníkům
obsahovat rozhřešení, vyznej otevřeně, zpověď v nepřítomnosti uvědomění hříchu,
Požehnej mi otče neboť nemůže být uvědomění hříchu bez uvědomění přestoupení bez
uvědomění hranice
Milosti plná
žádný takový tvor. Modleme se za zjevení hranice
Rudá oblaka ve Warholově kávě
vzbuď v sobě uvědomění toho.

Jedna barva

Toho dne je zpátky první týden v práci. Sluneční světlo hází skrze nálepku na čelním skle růžový,
zrcadlově obrácený nápis ZDRAVOTNÍ. Day jede v erárním voze kolem továrny.
„Habla español?“ zeptá se Eric Yang ze sedadla spolujezdce.
Kouř z továrního komína visí klikatě ve vzduchu a Day přikyvuje.
„Tys chtěl vědět, zač je toho tady loket,“ řekne Yang. Oči má zavřené a rotuje. „Tak já ti teda
jeden loket ukážu. Habla?“
„Ano,“ odvětí mu Day, „Hablo.“
Projíždějí kolem rodinných domků.
Eric Yang má zvláštní schopnost, dokáže mentálně rotovat trojrozměrné objekty.
„Tenhle případ mluví akorát španělsky,“ vykládá Yang. „Syn té paní se nechal minulý měsíc
zabít. U nich v bytě. Hnus. Šestnáct. Nějaký gangy, drogy. Spousta krve z toho děcka v kuchyni na
podlaze.“
Projíždějí kolem lopat a sbíječek.
„Říká, že jí po něm nic jinýho nezůstalo!“ vyrazí ze sebe Yang. „Nenechá nás to uklidit. Říká,
že to je on,“ dodá.
Mentální rotace je Yangův koníček. Je certifikovaný psychologický poradce a sociální
pracovník.
„Na tobě bude,“ Yang si pohrává s loktem, jako by jím chtěl srazit něco imaginárního na
palubní desce, „ji přesvědčit, aby ho nakreslila. Nebo klidně jenom tu krev. Ndiawar říkal, že je mu
to jedno. Prostě hlavně aby měla obrázek, říkal. Takže pak bysme možná mohli uklidit tu krev.“
Za hlavou ve zpětném zrcátku vidí Day na zadním sedadle kufřík se svým náčiním. Neměl by
ležet na sluníčku.
„Ať ho nakreslí,“ zopakuje Yang a naposledy loktem strčí do něčeho, co Day nevidí. Znovu
zavře oči. „Zkusím rozrotovat svůj měsíční účet za telefon.“
Day míjí bílou dodávku. Má tónovaná skla. Na boku vylouplé koláče rzi.
„Dneska nás čeká chudák paní, co miluje krev, a bohatý chlapík, co škemrá o čas.“
„Můj bývalý učitel. Říkal jsem to Ndiawarovi.“ Day zkontroluje levou stranu. „Výtvarkář,
někdy v minulém životě.“
„Ndiawar mu říká veřejné pohoršení,“ podotkne Yang. Vraští čelo, soustředí se. „Nechávám
rotovat rozpis práce. Budeme kolem něj projíždět. Bydlí akorát cestou. Ale není první na řadě.“
„Byl to můj učitel,“ zopakuje Day, „měl jsem ho na škole.“
„Jedeme podle rozpisu.“
„Ovlivnil mě. Mou práci.“
Projíždí kolem ohrady na dobytek.

Umění

Dnes v noci u okna, pod hvězdami, které se odmítají hnout z místa, se Dayovi málem podaří snově
malovat v bdělém stavu.
Maloval si, jak stojí na vzduté krycí plachtě bazénu a najednou se vznese k polednímu nebi.
Vznáší se bez tíhy, nic ho shora netáhne ani zespoda netlačí, dokonalá přímka k bodu v nebi nad
hlavou. Hory se tyčí v oparu, vlhkost se kroutí v údolích jako pruhy gázy. Holyoke, pak Springfield
a Chicopee a Longmeadow a Hadley, jsou jako zdeformované mince.
Day stoupá do oblak. Vzduch čím dál tím víc modrá. Pak něco v nebi bleskne a on zmizí.
„Barvy,“ prohlásí k černému mřížoví okenní sítě.
Síť dýchá mátou.
„Stěžuje si, že ve spánku rudnu,“ řekne Day.
„Něco rozumí,“ vydechne síť, „určitě.“
Se ztuhlými koleny zachrastí Day rukama v kapsách. Takových mincí.

Dvě barvy

Dr. Ndiawar, modrooký za svým ředitelským stolem krajské psychologické zdravotní služby, je
tmavý holohlavý muž neurčitě cizokrajného vzezření. Rád dává ruce do stříšky a dívá se na ně,
když hovoří.
„Malujete,“ prohlásí, „Za studií sochařina. Šel na psychologii.“ Vzhlédne. „Hodně? Jazyky
umíte?“
Day lehce přikývne a vytvoří tak prasátko z kancelářského světla na Ndiawarově pleši. Day ho
nechá zrodit a pak ho zahubí. Ředitelský stůl je veliký a pozoruhodně uklizený. Dayův životopis
vypadá drobný proti jeho rozložitosti.
„Nemohu zbavit,“ prohlásí Ndiawar, „jisté pochybnosti.“ Mírně roztáhne úhel svých rukou. „V
tom nejsou peníze.“
Day dvakrát krátce oživí prasátko.
„Ale píšete tady, že jsou další finanční prostředky k dispozici, skrze manželství.“
„A výstavy,“ dodá Day tiše. „Prodeje.“ Lež jak šarlat.
„Prodáváte umění, které děláte dřív, tady píšete“ konstatuje Ndiawar.
Eric Yang je vysoký, skoro třicetiletý, s dlouhými vlasy a kalnýma očima, které se zavírají a
otvírají, místo aby mrkaly.
Day potřese Yangovi pravicí. „Těší mě. Jak se…“
„Překvapivě dobře.“
Ndiawar je skloněný nad otevřeným šuplíkem. „Váš nový člověk na arte.“
Yang pohlédne Dayovi do oči. „Ty, poslyš,“ řekne, „umím rotovat trojrozměrné objekty.
Mentálně.“
„Vy a vy, dočasně, budete dělat výjezdní tým pro terénní práci v kraji a okolí,“ Ndiawar
předčítá Dayovi z něčeho, co měl předem připravené. List papíru drží oběma rukama. „Yang bude
váš nadřízený při návštěvách samotářů. Těch fakt ujetých. Typ ‚pro vás tu místo nemáme‘.“
„Je to dost zvláštní schopnost,“ říká Yang a čtyřmi prsty si pročesává ofinu. „Zavřu oči a
vytvořím si dokonale detailní obraz něčeho. Jedno z jakého úhlu. A ten pak rotuju.“
„Budete navštěvovat nepřístupné typy v pořadí dle připraveného rozpisu,“ předčítá Ndiawar.
„Yang, služebně starší, bude těmto těžkým případům poskytovat poradenství, zatímco vy se je díky
své odbornosti budete snažit přimět, aby své vyšinuté pocity vyjádřili uměleckou činností.“
„A taky přitom vidím struktury a nedokonalosti a hru světla a stínu na těch objektech, které
rotuju,“ říká Yang. Dělá přitom drobná gesta rukama, která nejspíš neznamenají nic určitého. „Je to
hodně osobní schopnost.“ Podívá se na Ndiawara. „Jenom s tím chlápkem chci být na rovinu.“
Dr. Ndiawar Yanga ignoruje. „Působit na ně takovým způsobem, aby své aberantní či
dysfunkční afekty převáděli do umělecky zhotovovaných předmětů,“ předčítá monotónním hlasem.
„Do objektů, které nemohou být zraňovány. Je to typ terénní intervence. Třeba hlína, ta je jako
objekt výborná.“
„Jsem skoro dodělaný doktor,“ podotýká Yang a klouby prstu sklepne tabák v cigaretě.
Stříška se znovu objeví, když se Ndiawar zakloní. „Yang je sociální pracovník, co bere prášky.
Je ale levný, a v hrudi dobré srdíčko…“
Yang vyvalí oči na ředitele. „Jaký prášky?“
„…které tluče pro druhé.“
Day vstane. „Potřeboval bych vědět, kdy mám začít.“
Ndiawar rozhodí ruce. „Kupte hlínu.“
Sára přivede Daye k bazénu tu noc předtím, než se Ester zraní. Řekne mu, ať se dotkne vody,
prosvětlené zespoda reflektory zasazenými do kachlíků. Day vidí středovou výpusť a to, co dělá s
vodou okolo. Ta voda je tak modrá, že je i cítit modře, říká.
Sára mu řekne, aby se ponořil na mělkém konci.
Day a Sára souloží na mělkém konci modrého bazénu u domu, kde Sára vyrostla. Sára ho
obklopuje jako teplá voda ve studené vodě. Day má orgasmus uvnitř jejího těla. Přelivný žlábek
čvachtá a klokotá. Na Sáru také přichází orgasmus, víčka se jí chvějí, Day se snaží mokrými prsty
udržet jí víčka otevřená, visí na něm, její záda s rytmicky šišlavým zvukem narážejí na
vykachlíkovanou stěnu, zašeptá: „Ach.“

Čtyři barvy

„Netuším, kdo je Soutine.“ řekne Yang, když odjíždějí od domu paní, která mluví jen španělsky.
„Myslíš, že to vypadalo jako Soutine?“
Barva auta je nebarva, ani hnědá, ani zelená. Day nikdy nic podobného neviděl. Utře si pot z
tváře. „Jo.“ Jeho kufřík s náčiním je zpět na zadním sedadle pod kovovým kbelíkem. Násada od
mopu rachtá o kbelík. Kufřík i s náčiním zaplatila Sára.
Yang praští do palubní desky. Klimatizace vyplivne plesnivý závan. V autě je hrozné vedro.
„Zkus ten účet za telefon,“ řekne Day a zařadí se za městský autobus olezlý barvami ze spreje.
Výpary z autobusu voní sladce.
Yang si stáhne okénko a zapálí cigaretu. Sluneční světlo barví to, co vydechuje, doběla.
„Ndiawar mi říkal o holčičce tvý ženy. Fakt se omlouvám za ty kecy stran dovolený ten první
týden, cos tu byl. Fakt promiň, netušil jsem to.“
Day vidí Yangův profil koutkem oka. „Vždycky se mi líbilo, jak jsou telefonní účty modrý.“
Klimatizace začíná bojovat s vlastním zápachem.
Yang má havraní vlasy a tenkou vlněnou kravatu a duhově zbarvené oči. Zavře je. „Teď mám
telefonní účet poskládaný do trojúhelníku. Jedna strana teda nedosáhne až dolů k základně. Ale
pořád je to trojúhelník. Takovej ten ostrůvek řádu v chaosu.“
Day uvidí na silnici něco žlutého.
„Ericu?“
„Ten účet má natrženou levou odvěsnu,“ pokračuje Yang, „a je na šedesát dolarů. Ta trhlina je
malá, bílá a třepí se. To jsou asi ty papírový vlákna, nebo co.“
Day na to šlápne, aby předjel pick-up plný kuřat. Sprška zrní a pírek.
„Teď ten naztržený kus odrotuju stranou,“ šeptá Yang. Jeho tvář se rozpadá na měsíčky. „A už tu zas není nic jinýho, než telefonní modrá.“
Najednou klakson a prudké stržení volantu.
Yang otevře oči. „Hej!“
„Pardon.“
Projíždí kolem jakýchsi zčernalých budov s vytlučenými okny. Špinavý kluk si hází tenisákem
o stěnu.
„Doufám, že,“ řekne Yang.
„Co?“
„Že chytěj toho ožralýho řidiče.“
Day se otočí na Yanga.
Yang se na něj podívá. „Toho, co srazil tvoji holčičku.“
„Jakýho řidiče?“
„Prostě jenom doufám, že toho hajzla chytěj.“
Day obrátí pohled k čelnímu sklu. „Ester měla nehodu v bazénu.“
„Počkej, vy máte bazén?“
„Moje žena. Stala se nehoda. Ester se zranila.“
„Ndiawar mi říkal, že ji porazilo auto.“
„Ucpal se žlábek na kraji. Středová výpusť ji stáhla pod vodu.“
„Ježišikriste.“
„Byla tam dlouho.“
„To mě mrzí.“
„Já neumím plavat.“
„Ježiš.“
„Viděl jsem ji tam úplně jasně. Ten bazén je fakt čistý.“
„Ndiawar říkal, že si říkal, že to byl ožralý řidič.“
„Pořád je v nemocnici. Bude tam poškození mozku.“
Yang se na něj podívá. „A máš tu teď vůbec být?“
Day natáhne krk, aby viděl na ukazatele. Stojí na červené. „Kudy?“
Yang se podívá do rozpisu připevněného na sluneční cloně. Guma, co ho tam drží, bývala
zelená. Ukáže.

Velmi vysoko

I u toho nejlépe vysněného díla jsou tahy štětce patrné jako rytmus. Dnešní malba ukazuje svůj
rytmus na krajině, kde je světlo náchylné podléhat vlivům větru. Ten vítr věje silně a nepravidelně
po školním areálu, hvízdá kolem chiricovské věže, ze které oprýskal všechny stíny. V této krajině se
střídají opadnutí a poryvy světla. Otevřená prostranství tu probleskují jako nemocné nervy a křivé
stromy se sklánějí pod vazkou aurou, která se snáší, aby zapálila trávu willemitovým ohněm, v
němž se brázdy světla vrší proti základnám plotů, zdem, a vlní se a září. Ostré hrany věže rozkládají
poryvy na spektrum. Vysocí chlapci v blejzrech se skicáky ve výši oči se odplývající září míhají
jako čepel nože; vlastní stíny před nimi prchají. Jiskrné větry opadají a nabírají směr, jako by se
otáčely, pak poryvem zahvízdají a zablesknou se a nárazem vmetou mdlý růžový svit skrze
načervenalé okno posluchárny dějin umění. Dayovy zápisky se rozzáří. Vpředu, na uměle
osvětlených plátnech, vytváří dvojice stejných diapozitivů křehký, rozevřené prsty připomínající
stín profesora dějin umění za katedrou. Je to seschlý starý jezuita, syčící své sykavky do
vynechávajícího mikrofonu. Přednáší posluchárně zpola plné chlapců. Když si promne oči,
připomíná před Vermeerovým barevným Delftem jeho stín hmyz.
Vetchý kněz přednáší o Vermeerovi, o průzračnosti a světelnosti, o světle coby
vymezení/zahalení kontur objektu. Zemřel 1675. Za života nedoceněn, rozumíte, neboť maloval
sporadicky. Nyní ovšem víme, že ano, ehm. Modro-žluté tóny převažují, na rozdíl od, ehm,
řekněme de Hoocha. Studenti mají modré blejzry. Neopakovatelné podání světla subtilně slouží k oslavě Boha. Ehm, přestože to někteří mohou nazývat rouháním. Jasné. Není to jasné. Pověstně
nudný přednášející. Nesmrtelnost, o níž se předpokládá, že se přenáší na pozorovatele. Chápete to,
ehm? „Nádherně hrozivý klid delftský,“ jak to trefně formuloval. Za Dayovou ozářenou řadou je
přednáškový sál temný. Chlapcům je povoleno jisté osobité vyjádření ve volbě kravaty. Ireálná
rovnoměrnost ostrosti proměňuje malbu v cosi, čím by si sklo ve svých nejtajnějších skleněných
snech přálo být. „Okna v interiéry, kde již není konfliktu,“ jak to ve své často citované tezi vyjádřil.
Vše prosvětlené a dokonale ostré, jak vidíte, ehm. Koná se út+čt po obědě a rozdílení pošty. Utišuje
všechny konflikty, jak pozemské, tak nebeské. Tělo a duch. Day zaslechne zvuk roztrhávané obálky.
Pozorovatel nahlíží Božím zrakem, jinými slovy můžeme říci, ehm. Vidíte prosvětlení skrze čas.
Mimo čas. Někdo práskne žvýkačkou. Tichý smích kdesi nahoře v zadních řadách. Sál je slabě
osvětlen. Chlapec po Dayově levici vzdychá a drmolí ze spánku. Je to tak, tenhle učitel je totální
suchar, úplně mimo, chcíplotina. Chlapec vedle Daye se intenzivně zaobírá kouskem zápěstí, na
kterém má hodinky.
Profesor dějin umění je šedesátiletý panic, navlečený do černé a bílé, a svým monotónním
hlasem přednáší o tom, jak jeden Holanďan tahy svého štětce zabil smrt i čas v Delftu. Pěkně
ostříhané hlavy se naklánějí, aby se podívaly, jaký úhel svírají blýskavé ručičky na hodinách.
Proslulá věčnost jezuitských přednášek. Hodiny visí na zadní stěně, mezi okny s divadelními
závěsy, které tlučou do skla s každým závanem.
Hubený, poďobaný Day si všímne, že díky úhlu, pod kterým se větřík opírá do plátna, září
zpocená tvář nad osvícenou siluetou kněze. Velké, hutné slzy se leskne nad strojopisnými
poznámkami starého muže. Day pozoruje, jak se na učitelově tváří slévá slza se slzou. Profesor
předčítá o použití čtyř barevných pigmentů na slunečním odrazu na řece v Delftu, v Holandsku.
Dvě kapky se slily, nabraly na rychlosti podél čelisti a vyrazily vstříc textu.

Čtyři okna

A teď, ve třetí plánu hvězdami ozářené istorie, je kněz již opravdu starý. Učitel někdy v minulém
životě. Klečí na rozpraskaném poli na kraji průmyslové zóny. Dlaně má spojené ve starobylém
projevu zbožnosti: v pozici patrona. Day, který dvakrát selhal, je poněkud stranou trojčetné figury,
kterou ostatní figury na poli vytvářejí. Cikády vřeští v suché trávě. Mrtvá žlutá tráva a délka jejího
stínu, ani jeho úhel nedávají smysl; srpnové slunce má vlastní hlavu.
„Zde hrozí…“ předčítá na slunci Ndiawarova oslepující hlava z připravených poznámek. Yang
si chrání cigaretu před větrem.
„…omezení svobody jako přirozený důsledek chování, které je ve vztahu k ostatním aberantní,“
čte Ndiawar.
Malá bílá planeta na stonku, kterou vidí Day, je odkvétlá pampeliška.
Yang sedí se zkříženýma nohama stranou od klečícího stínu a kouří. Jeho tričko hlásá ZEPTEJ
SE MĚ NA MÉ NEVIDITELNÉ NEPŘÁTELE. Pročesává si vlasy rukou. „Je to otázka místa,
pane,“ říká. „Tady venku je to veřejná záležitost. Je to tak, doktore Ndiaware.“
„Řekni mu společenství ostatních lidí není vakuum.“
„Nejste tady ve vakuu, pane,“ říká Yang.
„Práva jsou vždy ve stavu napětí. Práva musí být napětí.“ Ndiawar v tom začíná plavat.
Yang típne nedopalek. „Jde o tohle, pane, otče, jestli dovolíte. Chcete se modlit k obrázku sebe
sama, jak se modlíte. To je v pohodě. To je v cajku. To je vaše právo. Ale jenom tehdy, když se na
vás přitom nemusí koukat ostatní lidi. Ostatní lidi mají taky svoje práva a nejde je nutit dívat se na
něco, co jim vadí. To je celkem rozumný, ne?“
Day pozoruje rozhovor přes své sněžné lízátko. Plátno je přibité na zatíženém malířském
stojanu uprostřed pole. Jeho čtvercový stín je deformovaný. Na malbě klečí bývalý jezuitský učitel
dějin umění.
„Zde hrozí,“ – Ndiawar – „dodatečné omezení svobody v důsledku veřejného postávání na
nárožích a vyžadování toho, aby vám kolemjdoucí darovali minuty ze svého dne.“
„Jen jednu.“
„Neexistuje právo na to, abyste mohl nevinné obtěžovat, vyrušovat nebo jim činit nabídky.“
Yang nevrhá stín.
„Jednu minutu,“ prohlásí profesor dějin umění na zatížené malbě. „Jistě můžete postrádat jednu
minutu.“
„Místo plus vyžadování bude se rovnat omezení svobody, pane,“ prohlásí Yang.
„Obtěžování a nucení k pohledu – ti kolemjdoucí nevinní, řekni mu to.“
„Beru jakoukoli chviličku, kterou můžete postrádat. Sami si řekněte, jak dlouhou dáte.“
„Zase být zavřený. Zeptej se ho, jak se mu to líbilo. Připomeň pravidla podmínečného
propuštění.“
„Vakuum je jedna věc,“ říká Yang a pohlédne při tom přes rameno na Daye, aby mu dal signál.
„Ale prostě jenom ne na ulici.“ I přesto, že Day za ním nestojí.
Ředitel strká poznámky zpět do kartonových desek. Náznak stříšky, když přejíždí pole
pohledem. Jezuita nespouští oči ze čtverce na stojanu. Protože plátno je pro pozorovatele vstupním
bodem k snové malbě, jakoby okno na scénu, hledí tak do očí Dayovi. Mezi oběma je jen malá
mrtvá koule ze semínek. Perspektiva nedává smysl. Ndiawarův bezhlavý stín je nyní nad Dayem,
nad bílou koulí ze semínek, vidí. „Schopnosti jsou potřebné,“ prohlásí Ndiawar, „velice.“
Svou vlastní hlavu.
Dayův vlastní dech rozfoukne kouli.

Hranice

Esteřina hlava je zabalena v obvazech. Dayova hlava se sklání nad stránkou. Sářina hlava leží na
klíně faráři v osvětleném konci místnosti. Místnost je bílá. Duchovní má hlavu zakloněnou a oči
upřené do stropu.
„Je mi to líto,“ říká Sářina hlava černému klínu. „Telefon. Žlábek. Odtok. Výpusť. Ona bledne a
on rudne. Omlouvám se.“
„Ovšem obři,“ čte Day nahlas. „Ovšem obři se dělají jen v jedné velikosti, zato mají mnoho
podob. Máme řecké kyklópy a francouzského Pantagruela a amerického Bunyana. Máme obsáhlé a
multikulturní eposy, které znají obry jako ohnivé pilíře, jako oblaky s nohama, jako hory, které
chodí hlavou vzhůru, když celý svět spí.“
„Ne, já se omlouvám,“ praví farářova hlava. Bílá ruka pohladí Sářiny sepnuté vlasy.
„Máme žhavé obry, horké obry,“ čte Day. „Máme ledové obry. To jsou ty podoby. Jedna podoba
ledových obrů, popsaná v eposech, vypadá jako míli vysoký kostlivec celý z barevného skla.
Skleněný obr žije v lese, pokrytém jasně bílou jinovatkou.“
„Ledoví obři.“
„Až po vás,“ šeptá Sára, když otevře dveře Esteřina pokoje.
„Je to vládce lesa.“
Hlava nad černou a bílou se usměje. „Až po vás.“
„Skleněný obr má krok na míli dlouhý. Kráčí celý den, každý den. Nikdy se nezastaví. Nemůže
si odpočinout. Žije totiž ve strachu, že by jeho zmrzlý les mohl roztát. A z toho strachu nevynechá
ani minutu.“
„Nespí,“ vypraví ze sebe Ester.
„Ano, nikdy nespí, skleněný obr kráčí bílým lesem, jeho má krok na míli dlouhý, ve dne v noci,
a horke jeho šlépějí les za ním taje.“
Ester se snaží usmát na zavírající se dveře. Její obvaz je bezchybný. „Duha.“
„Ano.“ Day jí ukazuje obrázek. „Rozpuštěný les prší a barevný obr je duha. To je ten epos.“
„Rozpuštěný jsou prší.“
Sára venku v předsíni kýchne a popotáhne. Day čeká, až to řekne duchovní.

Zavřete je

„Odměřte své dýchání,“ nakáže mu vyschlý a opravdu starý Jezuita. Yang a Ndiawar stojí v pěně na
okraji modravého moře pole.
„Nadechni vzduch,“ říká profesor dějin umění a pantomimou naznačuje cyklus. „Vyplivni vodu.
Tempo. Dovnitř. Ven.“
Day tempo napodobuje.
Eric Yang zavře oči. „Trhlina v účtu je černá.“
Snová malba učitele v neustávající modlitbě je přibitá na zatížený stojan. Zvedá se vítr; kolem
nich vyrazí pampelišky. Včely se pouští do žlutě pole, na pozadí narůstající modři.
„Nadechujte shora. Vydechujte zdola,“ nařizuje starý muž. „Kraul.“
Suché pole je ostrov. Modrá voda všude kolem je bíle poseta suchými ostrovy. Ester leží v
tenké čisté ocelové posteli na vedlejším ostrově. V kanále mezi nimi plyne voda.
Day napodobuje tempo. Ruce otočené dovnitř srážejí bílá semínka. Rostlina vyrašila v
okamžiku. Její stonek už Dayovi sahá až ke kolenům.
Yang mluví k Ndiawarovi o struktuře mentálního účtu. Ndiawar si stěžuje Yangovi že ten jeden
jeho nejlepší chrám nenechává volnou jedinou ruku, aby otvírala dveře. Symbolika tohoto
rozhovoru je očividná.
Učitel dějin umění odplaval naznak od horlivého pnutí černé rostliny. Day tluče zrn pylu a snaží
se chytit rytmus.
Sára plave naznak v kanále před Esteřiným ostrovem. Pak stín rostliny zhasí světlo. Stín je ta
největší věc, jakou kdy Day v životě viděl. Jeho fasáda se zvedá mimo dohled a volá po předponě
bronto-. Země duní pod tíhou vystouplých kořenů. Kořeny se kroutí vzhůru mimo dohled směrem k
fasádě. Rozetové okno září na horní hranici oblohy. Stojan se překotí. Dveře té věci přišly odnikud,
zkroucené jako rty. Spěchá to k nim.
„Pomóc!“ volá Ester velmi slabě, dříve než je chrám obrazu vtáhne dovnitř. Day slyší vzdálené
skřípění pokračujícího růstu. Nevystavěný chrám je potemělý, osvětlený pouze barevným sklem.
Jeho dveře vyrazily za nimi, mimo dohled.
Rozetové okno stále stoupá. Je kulaté a rudé. Vyzařuje světlolomné hroty. V okně se smutná
žena snaží vysmát si cestu ze skla.
Day stále pantomimou naznačuje kraul, jediný styl, který umí.
Okno nechává projít světlo, ale nic jiného, zbarvuje ho.
„Zavřete oči, co máte v hlavě,“ přichází Ndiawarova dřevitá ozvěna.
Yang se otočí do lodi. „Zavřete je.“
Valené klenby se ztrácejí ve tmě nad rozetou. Okno obrací všechno normální zdání – všechno
pevné je v něm černé, všechno světlé hraje briliantovými barvami. Při nádechu vidí Day jeho tvar.
Barva sbíhá dolů z okna, zužuje se do světlolomného hrotu, na špičce temný bod. Cosi bílého se
kolem něj otáčí.
Day plave kraulem k špičatému hrotu, vznáší se bez tíže.
Laicizovaný profesor dějin umění pokládá Dayovy vodotěsné hodinky na oltář. Pokleká před
nimi, rouhá se.
Ovázaná Ester se vznáší v temném bodě na přiostřených barvách rudého rozetového okna. Day
vidí hrot skrze vlhkou hvězdnatou oponu, kterou jeho ruce zvedají. Vzdušná modř vypadá černě,
plave skrze oponu, hvězdy z temp jeho rukou prší vzhůru. Pantomimou naznačuje kraulové tempo
skrze hvězdy. Jasně ji vidí, otáčí se.
„Nedívej se!“
A právě tehdy, když se podívá pod sebe, znovu selže. Jen se chce podívat odkud vystoupal.
Pouhopouhá vteřina – méně – a všechno se to skácí. Začne to apsidou. Východ se žene na západ a
západní fasáda to nevydrží, hroutí se. Zdi jako by pokrčily rameny když se jedna na druhou hroutí.
Černý bod na rudém hrotu praskne. Ester se kroutí ve spirálách mezi jeho roztřepenými polovinami,
padá k rozetovému oknu i když i to už se kácí. Všechno je to jasné jako na fotce. Yang říká „Hej.“
Vystouplý kořen se vyklání ven a praská. Její pád trvá dlouho. Tělo jí rotuje pomalu vzduchem, vleče za sebou obvaz jako kometa. Padá na ni rozeta. Míli vysoký muž by ji mohl chytit a nabrat
mezi padajícími hvězdami; obvaz by následoval. Dayovi vynechá dech a zmodrá. Krvavě zbarvená
tabule v sobě skrývá matku, která čeká, až ji dítě osvobodí.
Zvuk dopadu kdesi v nesmírné skleněné výšce: hrozivý, mnohabarevný.

Rotovat

Nebe je oko.
Soumrak a úsvit jsou krev, která oko vyživuje.
Noc je jeho spadlé víčko.
Každý den se víčko znovu zvedne, ukáže krev a modrou duhovku sehnutého obra.