Jeden z nejvýznamnějších jidiš básníků meziválečné a poválečné generace, Avrom Suckever, prožil za 2. světové války utrpení ve vilenském ghettu, kde přišel o několik svých nejbližších. Velmi působivě to zachytil v řadě svých básní. Jedna z těch nejznámějších se jmenuje Vagón bot – zachycuje dva momenty. Situaci, kdy Němci sbírali boty z vilenského ghetta, často po zavražděných Židech, a posílali je vlakem jako “humanitární pomoc” do Říše. Tím druhým momentem pak byla situace, kdy Suckever sám na jedné hromadě bot objevil střevíce své matky – a tak zjistil, že je mrtvá.

Báseň je v originále psaná tak, aby její rytmus evokoval dunění kol vlaku. To jsem se pokoušel v překladu zachovat.

Přímo od autora si můžeme báseň v originále polechnout na YouTube (v jidiš).

Existuje ovšem i zpívaná klezmerová verze.

Překlad byl použit v českém překladu knihy Zloději knih Anderse Rydella.

---

Vagón bot
Avrom Suckever

A kola duní, duní,
 co veze mi ten hřmot?
 Po okraj vagón plní
 zvuk dusajících bot.

Vagón jak bílá chupa
 na slunci skvěje se
 a bot je celá kupa
 jak lidí na plese.

Snad svatba? K tanci chvíle?
 Nebo se klamu sám?
 Ach boty, boty milé,
 vždyť já vás všechny znám.

Podpatků klapot silný
 se ptá: ach kam? Vuhin?
 Z uliček staré Vilny
 nás hnali na Berlín.

Ach, boty, koho hnali
 tak zhurta do dáli?
 Otázka v srdci pálí:
 Kde nohy zůstaly?

Kdo obouval vás denně,
 papuče s korálky?
 Patříte muži? Ženě?
 Kdo zmizel do dálky?

Proč v tamtěch maličkatých
 jít děti nemohou?
 Proč nezáří ty zlaté
 nevěstám na nohou?

Tu boty známá patka,
 již poznal bych i dnes.
 Střevíce co má matka
 nosila na šábes.

Podpatků klapot silný
 dál lká: ach kam? Vuhin?
 Z uliček staré Vilny
 nás hnali na Berlín.