V Praze nedaleko Národního divadla najdeme starobylou románskou rotundu, která slouží jedné z pražských starokatolických farností. O její historii a legendách s ní spojených se můžeme v různých pramenech dočíst množství spolehlivého i méně spolehlivého, pojďme se dnes ale zastavit u jedné zajímavé a vlastně docela základní otázky – jak že se to tento chrám Páně vlastně správně jmenuje?

Může se to zdát jako zvláštní otázka, ale když se podíváme do historických pramenů i do současné praxe, najdeme celou plejádu možností. Má se říkat rotunda, kostel nebo kaple? Je to svatého Kříže, Nalezení svatého Kříže nebo snad svatého Kříže menšího? I mezi pražskými starokatolíky se na toto téma vedla nejedna vzrušená diskuze. Možná tedy není od věci zkusit se na celou věc podívat trochu historicky.

Dobrý výchozí bod je uvědomění, že v katolickém prostředí kostel nemá v první řadě název nebo jméno, ale zasvěcení. A zasvěcení se – zejména u kostelů takto starobylých – obvykle odvozovalo od zasvěcení oltáře, a to zase od relikvie, která byla v oltáři uložena. Proto máme například v Čechách a na Moravě takové množství velmi starých kostelů zasvěcených svatému Klimentovi, údajnému čtvrtému papeži římskému. S Čechami neměl nikdy nic společného, ale jeho ostatky podle legendy nalezli svatí Cyril a Metoděj, tak pak prostě byly „k dispozici“, tak se vkládaly do oltářů. Ostatek v oltáři byl totiž pokračováním starokřesťanské praxe slavit eucharistii na hrobech mučedníků. Proto také kostely dostávaly zasvěcení po konkrétním svatém (nejprve po mučednících, posléze i po dalších velkých osobnostech víry), protože skrze ostatek v oltáři se eucharistie vlastně tak trochu slavila na jejich hrobě.

Naproti tomu zasvěcování kostelů různým historickým či biblickým událostem, nebo fiktivním nebo teologickým konceptům je fenomén až velmi, velmi moderní, jakkoli mezi starokatolíky v 19. a první polovině 20. století velmi oblíbeným – zejména z důvodu poněkud skeptického přístupu ke kultu svatých.

Původní zasvěcení našeho pražského kostela, který dnes hostí nejnovější z pražských starokatolických farností, tedy bylo podle všeho svatému Kříži. To proto, že se zřejmě v oltáři nacházel drobný úlomek ze svatého Kříže, což byla ve středověku velice oblíbená relikvie – i když samozřejmě pokud bychom všechny ty „zaručeně pravé“ úlomky Kříže daly dohromady, asi by nám vznikl poměrně bujný lesík. Každopádně v historických pramenech najdeme v nejstarší době střídavě uváděno kostel svatého Kříže nebo kaple svatého Kříže.

Tato podvojnost a neujasněnost zase souvisí s církevně právní hierarchií bohoslužebných prostor. Už ve středověku a ještě výrazněji po Tridentském koncilu se vytváří formální právní kategorie toho, co je kostel a co je kaple – nezávisí to v první řadě na velikosti, jak se občas někdo chybně domnívá, ale na řadě jiných otázek: zda je při tom chrámu zřízena farnost, zda je veřejnosti přístupný (i velký bohoslužebný prostor, který není veřejný, bude zván privátní kaplí) a také na tom, jestli je uvnitř pevný nebo portabilní (přenosný) oltář – což zase neznamenalo, že by se oltář musel nezbytně přenášet nebo šoupat na kolečkách, stačilo například, že nebyl celý z konsekrovaného kamene, ale vkládal se do něj posvěcený oltářní kámen. Prostě celá ta věc s kostelem a kaplí byla docela složitá matematika a právničina. Po většinu doby své existence, mimo snad úplně nejstarší dobu (o současnosti ještě níže) byla naše rotunda každopádně kanonicky kaplí.

Jak je to tedy ale s termínem „rotunda“? To je pojem architektonickým, nikoli církevní. Nemá žádnou kanonicko-právní relevanci, popisuje tvar a částečně i sloh kostela. Pokud bychom byli přísní, tak bychom asi museli konstatovat, že slovo „rotunda“ v církevním názvu nemá co pohledávat. Jeho užívání je tak nepřekvapivě opět až moderní a je vedené pochopitelnou snahou podtrhnout architektonickou významnost stavby – konečně rotundy máme v centrální Praze dochované všeho všudy tři.

Jenomže spleť názvů se nám dále komplikuje – můžeme narazit na to, že náš svatý Kříž je „menší“. To samozřejmě není proto, že by nás někdo chtěl umenšovat, nebo se vyjadřoval k prostorovým dispozicím kostela (který je na starokatolické potřeby tak akorát). Původně je toto označení výsostně praktické. Rozlišovalo totiž rotundu od jiného kostela svatého Kříže, který stál nedaleko u cyriaků. Pokud bychom se chtěli ptát, jaký mělo smysl zasvětit dva kostely blízko sebe stejně, musíme se obloukem vrátit k tomu, že zasvěcení není jméno – zkrátka i ten druhý kostel měl v oltáři ostatek svatého Kříže a tak to byl kostel svatého Kříže. Konečně na Petříně a pod ním jsou také dva kostely svatého Vavřince, což je někdy matoucí až dodnes. Každopádně termín kostel „svatého Kříže Menšího“ byl církevně neoficiální, ale podle všeho široce zaužívaný a výsostně praktický lidový název pro kapli sv. Kříže po většinu doby její aktivní existence až do josefinských reforem.

Když kapli zachraňovala a obnovovala v 19. století Umělecká beseda a malíř Josef Mánes osobně, tak kostelu také jinak neřekli. Mánesův obraz s jeho fikcí o tom, jak by mohl interiér kaple vypadat, se jmenuje „Pobožnost v kapli sv. Kříže“. A jako „kaple sv. Kříže“ je budova zanesena i v původním evidenčním listu kulturní památky. Toto se začalo proměňovat v okamžiku, kdy kapli dostali do správy starokatolíci. Ještě v žádosti o propůjčení kaple, která je v 50. letech adresována Odboru církevnímu ÚNV hl. m. Prahy, se o ní mluví jako o „kapli sv. Kříže.“ Tady ale přijde vhod se podívat na širší starokatolický kontext.

Čeští starokatolíci po roce 1945 byli jenom stín a troska někdejší starokatolické církve, která byla z 95 % tvořena Němci, z nichž velká většina musela do odsunu. Většina německých farností tak zanikla, jejich kostely zchátraly, nebo byly konfiskovány a užity jinak. Jeden z mála kostelů (a jedna z mála farností), které zůstaly funkční i v 50. letech, byl Jablonec nad Nisou. A ovšem tamní krásný secesní kostel byl zasvěcen… svatému Kříži. Respektive specificky Povýšení svatého Kříže, což je právě jeden z těch abstraktních teologických konceptům, který byl mezi starokatolíky před 2. světovou válkou oblíben. Nicméně v korespondenci se o něm dosti běžně mluví prostě jako o „kostelu sv. Kříže.“

Když tedy v roce 1956 (ne 1953, jak se tu a tam mylně uvádí) pražskou rotundu dostali do správy starokatolíci, ocitli se vlastně v podobné situaci jako tomu bylo kdysi dávno předtím s cyriaky a jejich „větším“ svatým Křížem (který mezitím zanikl). Měli v celé republice čtyři jakž takž funkční farnosti bez jasného právního statutu a dvě z nich měly kostel sv. Kříže. Takže bylo třeba je nějak prakticky rozlišit.

A tady do hry zřejmě přichází – a to je teď trochu spekulace, ale podložená náznaky v korespondenci – postava dr. Miloše Pulce, starokatolického kněze, který měl rotundu většinu času ve správě. Pulec byl – mimo jiných svých rolí, jako mykolog nebo agent StB – také velký fanoušek pražského folkóru, a to čím fantasknější, tím lépe. A po vzoru slavných kronikářů typu Hájka z Libočan se vůbec nerozpakoval si historii a legendy přibarvovat k obrazu svému.

Můžeme se dobře domnívat, že to byl právě on, kdo někdev pražských vyprávěnkách vyhrabal (nebo si dofabulova) příběh o ukřižované dívce vhozené do rybníka, o kříži, který se zjevil na hladině a o tom, že právě proto zde byl vystavěn kostel. Skrze tuto legendu, která je samozřejmě historicky velmi nevěrohodná, se nám objevuje dříve nezmiňovaná spojitost s Nalezením sv. Kříže. A to je velmi vhod, protože nyní si mohou starokatolíci své dva svaté Kříže mezi sebou dobře odlišit. V Praze Nalezení, v Jablonci Povýšení.

Definitivně se to takto konsoliduje v roce 1968, kdy se před synodou, která zvolila biskupem Augustina Podoláka církev – alespoň papírově – reorganizuje a formálně se konsoliduje počet farností, aby vůbec bylo možné podle církevních řádů synodu konat. Trvalo ovšem poměrně dlouho, než se mezi lidem toto označení zažilo a vlastně k nějakému formálnímu stanovení názvu ze strany církve nedošlo vůbec nikdy. V církevních dokumentech, korespondenci a dalších pramenech se používá na střídačku tu rotunda, tu kaple, někdy Nalezení sv. Kříže, někdy jenom sv. Kříže ve všech čtyřech možných kombinacích.

Vlastně paradoxně to nejoficiálnější pojmenování vychází z názvu (znovu)založené farnosti při kapli, která se podle rejstříku na Ministerstvu kultury oficiálně jmenuje „Starokatolická farnost v Praze – Svatý Kříž“.

Jak se tedy ten nebohý stánek Páně jmenuje? Jak mu máme říkal, aby to bylo správně? Na to není jednoznačná odpověď. Pokud budeme hovořit historicky, tak je určitě dobré volit termín „kostel“ nebo „kaple sv. Kříže“. Dnes vlastně trochu nedává smysl používat onoho kanonicko-právního termínu „kaple“, protože je to kostel farní a takový je vždy kostelem, i kdyby byl prostorově sebemenší, samozřejmě s vědomím toho, že starokatolické církevní právo se v takových terminologických finesách zase tak moc nebabrá a civilnímu právu je to jedno, protože to jsou vnitřní záležitosti církve a jejích orgánů (jako ostatně i zřizování nebo rušení farností).

Asi nejmenší smysl dává používat dnes název „sv. Kříž Menší“, protože onen „Větší“, vůči kterému bylo třeba rozlišovat, už neexistuje – sice nám v roce 1824 v ulici Na Příkopech další svatý Kříž vystavěli piaristé, ale s tím asi záměna nehrozí. Název „Nalezení sv. Kříže“ nás může hřát u srdce, protože je zřejmě původně starokatolický,ale musíme mít na paměti, že je u jeho kořene pravděpodobně trochu z prstu vycucaná fantazie a jeho odvěká a starobylá historická tradice nejde o moc hlouběji, než k roku 1968 (ale to už tak bývá s mnoha odvěkými tradicemi).

Používat v názvu „rotunda“ místo „kostel nebo kaple“ je z církevního hlediska terminologický kočkopes, ale zase z marketingového hlediska to určitě smysl dává, protože to podtrhuje výjimečnost románské stavby – přeci jen, kostel nebo kapli má kde kdo, ale my máme rotundu!

Nakonec na to asi nejmazaněji jde aktuální památkový katalog, který uvádí všechny názvy jako variantní. 🙂