Vyvolaný

Noc co noc vstávají mrtví Židé ze svých hrobů a ubírají se do synagogy na modlitbu. Ze svaté schrány vyndají svitek Tóry, rozvinou ho a začnou předčítat týdenní oddíl. Je to mlčenlivé společenství. Ani hlásku není slyšet. I když někoho volají k Tóře a on se prodírá tísnícím se zástupem, zůstávají jeho kroky bez ozvěny. Jen věčné světlo před svatostánkem k tomu svítí. Pouze tehdy, když má někdo v ghettu zemřít, vyvolávají jeho jméno nahlas, aby přišel a postavil se k Tóře. Brzy z rána pak musí schulklopfer, který otevírá synagogu, třikrát zabušit na dveře klíčem, aby shromáždění mrtvých vědělo, že nastává čas, kdy za modlitbou přicházejí živí.

Rabbi Moše Hahn (jeho památka budiž požehnána) se jednou zdržel dlouho do noci u svého rabínského přítele, neboť si oba lámali hlavu nad složitou talmudickou otázkou, jejíž řešení ne a ne nalézt. Když pak procházel kolem synagogy, uslyšel, jak je vevnitř k Tóře voláno jeho jméno. Nejprve se vylekal, ale pak jen tiše vzdechl: „Tak brzy?“ Když došel domů, řekl své ženě: „Gelde, pošli mi pro rabbonim z pohřebního bratrstva. Přišla má hodinka.“ Žena se však jenom smála: „Ale co bych posílala, vždyť jsi takový plný síly a zdraví.“ „Ale jen pošli,“ prosil jí smutně rabín. Ona však trvala na svém. Druhý den ráno už ale rabín z lože nevstal a nezbylo tedy než zavolat hrobníka. Třetího dne pak spočinul na „dobrém místě“, jak se u Židů říká.

Nepožehnané dítě

Bylo jednou jedno dítě, které se od svého otce, když se v pátek večer nebo o šábesu vracel ze synagogy, nechtělo nechat benčn, tedy požehnat. Když otec zavolal, přiběhly ostatní dvě děti , aby sklonily hlavy pod jeho žehnající ruce, ale to třetí mělo vždycky něco na práci, nebo se rovnou schovalo. Netrvalo dlouho a umřelo. Hned v pátek večer po smrti dítěte, přišel otec opět ze synagogy a zavolal zbylého syna i dceru k sobě. Ale najednou mu přišlo, jako by se pod jeho rukama tísnily dětské hlavičky tři. Polekal se, o krok ustoupil a rozhodl se, že raději požehná každé dítě zvlášť. Ale i tak se mu zdálo, jako by se mu pod ruce ze strany tlačila ještě jedna hlava. O šábesu tomu bylo nejinak a opakovalo se to stále dokola po celých třicet dní, po které si nechával volně růst vousy na znamení smutku za zemřelé dítě. Po čase to otci nedalo a vypravil se za rabínem, aby se ho na to přeptal. „Pokud se vám to ještě přihodí,“ pověděl mu rabín, „měl byste vložit ruce i na tu jednu neviditelnou hlavu a požehnat jí. Je to asi vaše dítě.“ Příští pátek večer pronesl otec takové požehnání, jaké kdysi dal Jákob svému synu Josefovi. A držel přitom ruce ve vzduchu nad hlavičkou, kterou sice cítil, ale spatřit ji nemohl. Od té chvíle našlo nepožehnané dítě v hrobě klid.

Pohyblivé knihy

Byl to právě Moše Hahn, o jehož zvláštní smrti jsme již vyprávěli, komu se přihodila tato podivuhodná věc. Míval ve zvyku pokaždé, když dostudoval celý svazek Talmudu, nebo nějakou podobnou hlubokomyslnou knihu, postavit jí zpět do police vzhůru nohama. Tak se ale mohlo stát, že se svaté Boží jméno ocitlo obráceně – a to je velký prohřešek. Jednou v noci ho probudil zvuk, jak kniha sama od sebe vypadla z regálu. Vstal tedy z postele a vrátil ji zpět na místo. O chvíli později ho ale probudil tentýž zvuk. Kniha znovu vypadla. Vstal, nevěřícně zavrtěl hlavou, vrátil ji  tam, co prve, a opět ulehl do postele. Ale brzy musel vstát i potřetí, protože kniha znovu ležela na podlaze. Až pak pochopil. Pozorně vrátil knihu do regálu rovně, jak se patří. A již víc vstávat nemusel.

Říci amen

Stařičká „babele“ ležela na smrtelné posteli. Kolem ní se vznášely cizí obličeje, protože všechny její děti i vnuci jí již na onen svět předešli. Když už viděla anděla smrti, jak napřahuje nad hlavu svůj meč, povídá najednou ustaraně k oněm cizím obličejům: „Umřu ráda, protože na téhle zemi už nemám žádného přítele. Musím ale nejprv vědět, kdo za mě po smrti odříká kadiš a dodá amen.“ Kdesi v daleké zemi žil babiččin vnuk, který se jí odcizil a i na svou někdejší vlast již dávno zapomněl. Právě tu noc ho ale probudil hlas, který říkal: „Josefe, světlo mého žití, vstaň ráno časně, jdi do synagogy a odříkej za svou starou babele kadiš, Bůh ti to oplatí.“ Vnuk to snad přeslechl, nebo možná zaspal, protože do synagogy nešel. Tak se musela babele ještě dvě další noci namáhat z hrobu ven, aby ho prosila o své „Amen!“ Třetí noc se dala do pláče, pohladila ho po tváři a povídá: „Ty jsi můj jediný vnouček, krom tebe nemám jiného přítele na téhle zemi. Tak se ráno zvedni, jdi do synagogy a odříkej za mě kadiš.“ Tu se vnuk rozpomenul a když svítalo, oblékl si tfilim, modlitební řemínky, a vypravil se do synagogy, kde býval jinak jen málokdy k vidění. Když končila ranní modlitba, postavil se dopředu a za svou starou babele odříkal ten vyprošený kadiš. A dělal to tak celý rok, každé ráno a večer. Pak jednoho dne dostal dopis z magistrátu: babele umřela a nechala mu dědictvím pěkných pár set zlatých.

Koupel

Rabi Eleazar Glogau, který byl svého času velmi proslulý a vyznal se i v kabale, seděl jednoho dne pozdě v noci nad Talmudem a pilně studoval. Najednou uslyšel ze dvora jakési vytrvalé šramocení. Otevřel tedy okno, aby se podíval, co se děje. Vtom uviděl jakousi bílou postavu, která k němu bázlivě natahovala ruce. „Co tu chceš?“, zeptal se jí. Postava mu odvětila: „Já jsem žena Fišky skláře, kterou včera pochovali. Zapomněla jsem jít do lázně a proto se teď musím vrátit. Rabi, udělejte mi laskavost a půjčte mi klíč.“ Rabi se dlouho nerozmýšlel a hodil jí těžký svazek klíčů od mikve. Brzy na to uslyšel, jak do lážně proudí voda. Pak dolehlo k jeho sluchu jemné zavlnění hladiny a byl by mohl přesně říci, kdy se postava vynořila a zase zanořila a kdy nakonec setřásla z vlasů poslední kapky vody. Pak nastalo ticho. Rabín usnul nad svou knihou. Brzy z rána visely klíče od mikve na dveřích, jako vždycky. 

Dítě, které vidělo mesiáše

„Já chci také sedět u sederu“, dožadoval se malý Šimele, když viděl radostně planoucí svíce a bohatě prostřený stůl, na kterém se skvělo vše, co mělo připomínat odchod z Egypta – pečené maso, vajíčka, slaná voda i nažloutlá směs jablek a vína, připomínající egyptskou hlínu, kterou synové izraelští museli hníst na stavbu hradeb. Malý Šimele byl ale na smrt nemocný, proto mu matka odvětila: „Zůstaň raději v posteli, já ti tam ze sederu vše přinesu.“ Snad věděl, že je to poslední seder, který na zemi slaví, neboť tvrdohlavě trval na svém. Matka tedy nakonec svolila a tak i Šimele seděl za zářícím stolem a modlil se ze svých bílých peřin, do kterých ho zabalili. Podali mu pohárek vína jako všem ostatním a pokaždé, když se otec napil, také on usrkl. Když se vyprávění dostalo k deseti ranám egyptským, ponořil desetkrát svůj prst do vína a tvář mu zářila samou radostí. „Pro koho je ten pohár, z kterého nikdo nepije?“, zeptal se najednou. „Ten je pro mesiáše“, odpověděl mu otec. „A kdy přijde?“ „Až po jídle.“ Když všichni dojedli a pronesli benčn, tedy požehnání, otevřela se opět hagada a znovu zpěvavě zazněl její text. V ten okamžik někdo otevřel dokořán dveře, aby mohl vejít mesiáš. Malý Šimele se podíval tím směrem a najednou začal blednout. Jeho oči ale zářily čím dál více, skoro jako planoucí svíce na stole. Nakonec zvedl proti dveřím obě ruce. „Co je to s tím dítěte?“, otázal se se smíchem otec a pokynul, aby dveře zase zavřeli. V tom se Šimele napřímil a povídá: „Já jsem viděl mesiáše. Zamával mi. Měl v ruce šofar a byl dočista mladý.“ Otec jenom zakroutil hlavou a zazpíval: „Příští rok v Jeruzalémě!“ a ostatní se přidali. Druhého dne již Šimele ležel ne v Jeruzalémě, ale na jiném chladném místě. Umřel, ale mesiáše spatřit stihl.  

Anděl a alef-bet

Chlapec přišel domů ze školy smutný a zamlklý. A nebylo také divu: učitel měl rákosku spletenou ze tří prutů a alef-bet, tedy hebrejská abeceda, není vůbec tak jednoduchý, jak si to někteří učení lidé představují. „Vidím na tobě,“ povídá mu matka, „že ti ještě anděl nedopřál.“ „Jak to víš?“ „Mám maličkého ptáčka, který pokaždé letí do školy a když se vrátí, vypráví mi o tobě úplně všechno.“ Uplynul nějaký čas a podívejme – kdo to běží radostně a s úsměvem ze školy domů? „Byl u tebe ptáček?“ „Mám ho tady každou chvilku.“ „A co ti vyprávěl?“ „Mluvil jenom potichoučku a navíc jsem měla zrovna v obchodě zákazníka. Copak se stalo?“ Chlapec sáhl do tašky a vytáhl sladké mandle a ještě sladší rozinky. „Tak teď se ale, nebesa odpustí, na ptáčka pořádně zlobím. Pročpak mi neřekl, že ti anděl konečně dopřál… ale ne že si tím zkazíš žaludek!“

Dědečkovo napomenutí

„Fišele“, povídá jednoho dne slepý, pětaosmdesátiletý dědeček svému vnukovi, „dávej dobrý pozor, co ti teď povím: zkus prosím tě, pro dobrotivá nebesa, v noci přestat pískat. Budeš z toho mít křivou pusu – Satan ti to spíská. A nechoď jenom tak v punčochách, dokud máš ještě matku a otce. Někdo z nich by, Požehnaný nedopusť, mohl umřít. A to ti říkám především: pokládej krajíc chleba vždycky na pravou stranu, abys měl celý život co jíst… Že nesmíš urážet vlaštovky, to víš přeci už dlouho. Vlaštovky nosily vodu, když byl jeruzalémský Chrám zničen. Ale pavouka, toho smíš zašlápnout i o šábesu. Pavouci, ti přikládali na střechu žhavé uhlíky… A ještě něco nesmím zapomenout. Když si stříháš nehty, nedělej to po řadě. Vždycky jeden prst přeskoč a když pak budeš nehty pálit, přilož k nim dva kousky dřeva. Chceš vědět proč? Dva kousky dřeva dosvědčují, že jsi nehty spálil. A proč je pálit? Co že je s nehty taková věda? Poslouchej! Nebyly snad ty nehty na tvé ruce? A copak sis toutéž rukou neuvazoval modlitební řemínky? Copak jsi toutéž rukou nerozdával almužny? Smíme snad zahodit tu část těla, která sloužila Bohu…?“ 

Sestoupilo požehnání

Nevěsta a ženich již stáli nastrojeni, aby mohli vstoupit pod chupe, svatební baldachýn. Venku již zněla veselá svatební muzika a na rohu ulice chystal šámes čtyři dlouhé tyče, na kterých se napíná těžká, zlatem vyšívaná deka, jako nebesa pro nevěstu. Co se všichni kluci v ghettu nakřičeli a nastrkali, aby to mohli být právě oni, kdo ponese ony tyče! Ale už, už! Sotva to vypadalo, že se průvod dá do pohybu, zvolal nevěstin tchán: „Kam se ženete, lidičky? Nejprve se musí na stole vidět pěkně vysázený nedan, věno za mého syna, jinak nikdo ani krok.“ „Ty peníze máte tak jisté,“ ujišťoval ho otec nevěsty, „jako by už ležely u vás v pokladně! – Nechme to ale až na potom, Mendle!“ „Ať do mě hrom bací“, zaklínal se tchán, „jestli udělám jenom jeden jediný kroku dokud nebude věno ležet tady na stole!“ Vyndali tedy patnáct váčků s penězi. Tolar za tolarem, gulden za guldenem, až se na stole řadila hromádka za hromádkou. Trvalo to dobrou půl hodinu, než je všechny spočítali. „To je jenom čtyři sta guldenů,“ povídá Mendl, „chybí tam ještě celá dvě sta.“ „Víc nedám,“ odvětil otec nevěsty pomalu. Mendel mu odvětil ještě pomaleji: „Dobrá, v tom případě máme po svatbě.“ V tom jako by do příbuzných naráz vjel rozkolný duch, nevěstu a ženicha odtrhli od sebe a najednou byl mezi nimi ten stůl, na němž se blyštěly mince. „Kvůli tomu! Jenom kvůli tomu!“ lamentovala nešťastně nevěsta. Zlatému závoji, který visel z věnce a sahal jí hluboko pod oči, se povolily stuhy, sesunul se nazad a ukázala se bledá, vyděšená tvář. V tom se najednou Mendel, nevěstin tchán, zapotácel jako by měl snad upadnout. „Lidičky, lidičky“, začal volat, „podívejte, zázrak se tu stal, zázrak z nebe. Vždyť je tu na stole šest set guldenů.“ Sto rukou se napřáhlo, aby peníze naráz přepočítalo. Bylo tam plných šest set. „Sestoupilo sem požehnání“, mínili všichni a srdce jim naplnil tichý úžas. A vykročilo se k svatbě.

Ještě jednou o požehnání

Pokud někdo ve svém domě nalezne „požehnání“, je lepší, když o něm nemluví! Za každým požehnáním se totiž plíží jeden zlý šed, jak se u Židů říká zlým duchům, a pokud by člověk požehnání zmínil, v ten samý okamžik by na něj vypustil svůj jedovatý dech. Hauzírník Josel Kozanda to velmi dobře věděl. Když se jednou v pátek vrátil ze své pravidelné týdenní poutě po okolních vesnicích, bylo mu smutno a těžko na duši. Nevydělal dost ani na šábes. Živě viděl, jak dorazí k hostinci ve velké aleji, kde na něj bude čekat jeho drahá žena Perl a bude chtít peníze právě na ten šábes. A také viděl, jak bude muset vzít poslední stříbrnou lžičku, která ještě zbyla ze svatebních darů, a odnést jí Kalmemu zlatníkovi.

„Co se dá dělat,“ povídá tiše sám pro sebe, „šábes se musí držet.“ Přesně v ten okamžik se před ním objevil sedlák, který chtěl nakoupit. Josel otevřel pytel, sedlák si vybral zboží a bez handrkování mu na ruku vyplatil všechny peníze. Josel Kozanda chválil Boha šel dál. Najednou se podivil, protože když se ohlédl po tom sedlákovi, nikde ho nebylo vidět. A to tu cesta nikde nezatáčela.

U hostince našel svou ženu a dal jí peníze na šábes.

Tu se ale přihodilo, že příští pátek na Josela žena nečekala u hostince, jako vždycky. A když dorazil domů, podivil se ještě více. Tam totiž z každého koutu zářil a voněl šábes. Na stole se skvěly upečené bílé šábesové chleby a Perl zrovna zbavovala šupin velikou rybu.

„Ty jsi byla u Kalmeho zlatníka?“, zeptal se ženy Josel udiveně?

„Co tě nemá?“, odpověděla mu žena. „A jak jsi tedy připravila na šábes?“ „Ještě mi zbyly peníze z minulého týdne.“ Podívali se na sebe a oběma na duši vyvstala tatáž myšlenka, ale ani jeden jí nevyslovil. I následující pátek nečekala Perl tam, kde obvykle, a Josel opět našel doma zářící a vonící šábes. Tak to šlo po mnoho let. Nejen na šábes, ale na celý týden bylo vždycky dost peněz. V domě hauzírníka všechno kvetlo a zelenalo se a téměř hmatatelně se nad ním vznášelo požehnání. Josel, chudý a přehlížený člověk, který neměl ani na to, aby jednou za týden přispěl rabínovi na živobytí, mu najednou každý pátek posílal víc, než kdokoliv jiný. A Perl, která dosud stávala ve vzdáleném koutku „ženské synagogy“, kde z toho, co se dělo vepředu u mužů, nebylo vůbec nic slyšet, měla nyní své místo docela nahoře, hned třetí za rebecin.

U smrtelného lože Josela Kozandy se sešlo celé společenství rabonim z pohřebního bratrstva a odříkali spolu s ním poslední modlitby. Pak ale Josel poslal všechny pryč a zavolal si k sobě jen svou věrnou ženu Perl. „Opouštím teď tento svět,“ pověděl jí, „neměl bych přeci jen mluvit?“ „Raději mlč,“ odvětila mu, „dokud nebudeš u Boha, pak mu můžeš poděkovat.“

Tedy mlčel. Ale úsměv si odpustit nedokázal a Perl se usmívala s ním. Mohlo se snad jasněji ukázat, že na ně sestoupilo požehnání? 

Průvodce

Syn se vydával do světa a matka ho naposled vyprovázela až k silnici, po které měl odejít. Když se s ním objímala, líbala ho a rozžehnávala se s ním, povídá mu s velkou starostí v hlase: „Pokaždé, když nějaká mame nechává dítě odejít, je za ní od Boha poslán jede malech, tedy anděl, který jde spolu s dítětem a dává na něj pozor. Prosím tě jenom o tohle jedno: každý den si k modlitbě přikládej tfilim. Když to neuděláš, on mi to ten malech poví.“ Jedno vám povím: slzy na matčiných řasách ještě ani neoschly a syn už na svého anděla zapomněl. Jeho smyslů se zmocnilo divoké veselí a tfilim spaly nedobrým spánkem. „Kdepak zůstal ten anděl od mé matky?“ ptal se syn často, když se utápěl v radovánkách, a stejnou otázku si kladl, i když byl nemocný, hladový a vyhublý, daleko od své matky. Tu mu přišla modlitba znovu na mysl; vytáhl tfilim a přiložil si je na levou ruku a na hlavu. Když je pak vracel do sametového sáčku, který mu k třináctým narozeninám věnovala sestra, tu hle: nevypadlo z něj najednou něco jasného a radostně se třpytícího? Nejsou to dva velké kusy zlata? Den na to nesla pošta dopis, v kterém stálo: „Drahá maminko! Tvůj malech se mi ukázal až teď, ale právě v ten správný okamžik. Od teď budu přikládat tfilim každý den. A z těch peněz jsem si pořídil pár pevných bot a kabát na zimu.“

Nemohl zemřít

Jedné tiché noci se schulklopferovi zdálo, jakoby se kladivo, kterým každé rána a večer svolává lidi do synagogy, tiše kývalo nahoru a dolů. „To kladivo mě nedá spát,“ řekl své dceři, která byla také vzhůru a naslouchala nezvyklým tichým úderům. „Někdo v naší ulici umře,“ řekla se strachem v hlase a hned na to vyjekla hrozivě zděšená: „Dobrotivý Bože! To bude rabín!“ V ten moment kývání kladiva ustalo; zvenku ale někdo zabušil na okno a udýchaný hlas volal: „Vztávej a běž klepat, ať se jdou lidé do synagogy modlit tfilim, rabín umírá.“ Do ticha noci tedy zněly známé tři údery kladiva na každé dveře. Pohroužena do nejhlubšího nitra své duše, slyšela dcera jak její otec obchází od domu k domu a když dozněla poslední rána na poslední dveře, zdálo se jí, že právě v ten okamžik musel rabín naposledy vydechnout. Neudržela se a dala se do pláče. Modlitby těch, kdo recitovali tfilim ale rabínovu duši držely v těle, i když se od něj stíny smrti nevzdalovaly. Brzy z rána byl stále ještě na smrtelné posteli a bocherim, jeho studenti, naříkali o to hlasitěji. Lidé vzali vosk a knot, změřili jím celé tělo nemocného rabína a vyrobili ohromnou svíci. Pak se oblékli do rubášů a vynesli svíci ven až na „dobré místo“, jak se u Židů říká hřbitovu, a tam jí zahrabali k mrtvým. Ale i tak to brzy vypadalo, že bude potřeba rabína změřit znovu – aby se nachystalo šest prken na jeho rakev. „Bože, silný Bože!“ volali bocherim, „co máme ještě udělat, aby náš rabín žil?“ „Pojďme pro něj sbírat léta.“ navrhl jeden z nich, „třeba nás Bůh vyslyší.“ Jeden z chlapců se tedy vypravil do domu k domu s papírem v ruce. Na papír každý napsal, kolik let, týdnů nebo dnů ze svého života dává za umírajícího rabína. Schulklopferova dcera stála přede dveřmi, když chlapec s papírem procházel okolo. „A co ty? Nedáš taky něco za rabína?“ zavolal na ní. „Celý svůj život, celý život za něj dám,“ odpověděla mu se vzlykem, „mám to tam napsat?“ „Piš, piš!“ Tak si chlapec zaznamenal celý Hanelin život. V ten okamžik se rabínovi ulevilo. Druhého dne ale zakopávali na „dobrém místě“ jiné tělo, mladé tělo – byla to schulklopferova dcera. Ale oč spěšněji se dívka odebrala do říše zesnulých, o to těžší bylo naráz vymazat rabínovo jméno z knihy živých. A bylo to prazvláštní: po svém uzdravení byl rabín nejprve plný radosti a v dobrém rozmaru, rozkvetl znovu v nebývalé síle. Pak ale najednou zesmutněl a jeho tvář zbledla. Nikdo netušil, čím to. Lidé nevěděli, že když jednou rabín seděl pozdě v noci nad Talmudem a studoval, zazněl najednou na dvoře tichý zpěv, a když otevřel okno, stála tam krásná dívka a na její tváři byl i přes příkrov temnoty vidět umrlčí úsměv. „Mohla teď zpívat a být volná jako pták,“ pomyslel si rabín a v tichu noci plakal nad zatuchlými stránkami svých knih. Jednoho dne o půlnoci se domem rozezněl pronikavý nářek, pak podivné zvuky, jakoby potlačované bolesti. A hned na to uslyšel rabín křik novorozeného dítěte. „Oj vej!“ zvolal rabín, „o tohle jsem jí připravil.“ Od té chvíle slyšel každou noc dětský pláč, ale krom něj i zpěv ukolébavek tak nebesky líbezný, že musel z hlouby srdce plakat. Šestkát se za ty roky opakovalo bolestivé naříkání oné noci a po něm křik novorozence a pak líbezné ukolébavky. Pak dlouho dobu panovalo jen ticho… Jednoho dne zazněl ale znovu krásný a radostný zpěv a rabín věděl: „Teď přichází její první chlapec ve svých třinácti letech k bar micva. O to jsem jí připravil.“ Pak dlouho opět ticho, až se po letech zase rozezněl nový krásný zpěv a rabín věděl: „Nyní vede svou dceru pod chupe, svatební baldachýn. To vše jsem jí vzal.“ Odteď už hlas nikdy nezněl smutně nebo plačtivě; vždy to byl překrásný a nevýslovně sladký zpěv a rabínovi bylo jasné: „Stala by se šťastnou matkou a já jsem to všechno zničil.“ Tak prožil rabín celou dívčinu pozemskou pouť. Stávalo se, že toužil umlčet ty krásné melodie a nahradit je nářkem, aby věděl, že by dívka na zemi i trpěla. To se ale nestalo a rabín plakal nad Talmudem: „Tak šťastná by byla!“ A chtělo se mu zemřít, pominout; zpěv mu bral sílu k životu; umřít ale nemohl. Tak zestárl a zvetšel. Všichni z obce ho předešli do hrobu, dokonce i děti, kterým kdysi žehnával, procházely kolem coby šedí shrbení starci. Umírali, on ale nemohl. „Kdy už přijde čas, děvče?“ ptával se často, „Jak dlouho chceš ještě žít?“ Pak se jednoho dne o půlnoci ozval ze dvora teskný nářek, jako od umírajícího. „A zemřela,“ řekl si rabín, „Bohu věčné díky!“ Brzy z rána našli bocherim v knihách ležet jen jeho mrtvé tělo.