Byla mrtvá, když jsem přišel domů. Ležela v kuchyni na kameninové podlaze, napůl na břiše, napůl na boku, jednu nohu pokrčenou, jako by spala, hlavu poblíž dveří. Sehnul jsem se, otočil její hlavu, ležící z profilu, a vyřkl to slovo, kterým jsem jí říkal, když jsme byli sami. Měl jsem pocit, že hraju divadlo. Viděl jsem sám sebe, opřeného o rám dveří, napůl znuděně, napůl pobaveně přihlížím, jak nějaký muž ve tři hodiny ráno ve vlastní kuchyni dřepí na kameninové podlaze, skloněný nad hlavou své ženy, možná v bezvědomí, možná mrtvé, zvedá její hlavu v dlaních a mluví s ní jako s panenkou, a v publiku není nikdo jiný, než já sám. Její obličej byl stažený do grimasy, horní řada zubů nakřivo v rozevřených ústech, jako by měla vykloubenou čelist. Když jsem jí zvedl, zaslechl jsem něco jako zasténání, které mohlo vycházet spíš z jejích útrob než z úst, každopádně z dálky. Už jsem jí tu viděl často ležet jako mrtvou, když jsem přišel domů, a zvedal ji s obavou (nadějí), že je mrtvá, a ten strašný zvuk uklidňoval, odpověď. Později mi lékař vysvětlil: jistý druh odříhnutí, podmíněný změnou polohy, zbytek dechu, vytlačený plynem z plic. Nebo tak něco. Nesl jsem ji do ložnice, byla těžší než obvykle, pod županem nahá. Když jsem tu zátěž podložil na pohovku, vypadla jí z úst zubní protéza. Musela se jí uvolnit v agónii. Teď už jsem věděl, co jí tak pokřivilo tvář. Netušil jsem, že nosila protézu. Vrátil jsem se do kuchyně a vypnul plynový sporák, pak jsem s letmým pohledem na její prázdnou tvář k telefonu a se sluchátkem v ruce jsem myslel na svůj život s mrtvou, respektive na různé druhy smrti, kterou vyhledávala a míjela posledních třináct let, až do dnešní úspěšné noci. Zkoušela to s břitvou: když byla s jednou žílou hotová, zavolala mě a ukázala mi krev. S oprátkou, poté co zamkla dveře, v naději nebo z roztržitosti nechala otevřené okno, ke kterému se dalo dostat ze střechy. Se rtutí z teploměru, který kvůli tomu rozbila. S prášky. S plynem. Skočit z okna nebo z balkonu chtěla jenom, když jsem byl doma. Zavolal jsem jednomu příteli, nechtěl jsem vědět, že je mrtvá a věcí úřadů, pak záchranku. ZBLÁZNIL JSTE SE OKAMŽITĚ ZHASNĚTE TU CIGARETU MRTVÁ JSTE SI JISTÍ ANO UŽ NEJMÉNĚ DVĚ HODINY ALKOHOL SRDCE NEVŠIML JSTE SI ŽE VAŠE ŽENA KDE JE DOPIS JAKÝ DOPIS NEZANECHALA ŽÁDNÝ DOPIS KDE JSTE BYL OD KDY DO KDY RÁNO V DEVĚT HODIN MÍSTNOST DVACET TŘI PŘEDVOLÁNÍ MRTVOLU VYZVEDNOU PITVA BEZ OBAV NIC NENÍ VIDĚT. Čekání na pohřební vůz, vedle v pokoji mrtvá žena. Nevratnost času. Čas vraha: vymazáná přítomnost v závorkách minulosti a budoucnosti. Zajít do vedlejšího místnosti (třikrát), JEŠTĚ JEDNOU se podívat na mrtvou (třikrát), pod plachtou nahá. Narůstající lhostejnost vůči tamtomu, s čím mé pocity (bolest smutek chtíč) už nemají nic společného. Plachtu znovu přetáhnout přes tělo (třikrát), které ráno otevřou, přes prázdnou tvář. Potřetí první známky otravy: modrá. Zpátky do čekárny (třikrát). První myšlenka na vlastní smrt (není žádná jiná), v malém domku v Sasku, v maličké ložnici, tři nízká patra vysoko,  pěti nebo šestiletý, sám kolem půlnoci na nezbytném nočníku, měsíc v okně. KDO VE HŘE DRŽEL POD NOŽI SVÝCH KAMARÁDŮ KOČKU JSEM BYL JÁ / JÁ HÁZEL SEDMÝ KÁMEN NA HNÍZDO VLAŠTOVEK A SEDMÝ KÁMEN TREFUJE / SLYŠEL JSEM VE VSI ŠTĚKAT PSI KDYŽ SHORA MĚSÍC STÁL / BÍLÝ ZA OKNEM SPÍCÍHO POKOJE / LOVCEM JSEM BYL CO VLKY JE HNÁN SÁM MUSÍ S VLKY HNÁT / PAK PŘED USNUTÍM SLÝCHÁVAL JSEM TAM DOLE VE STÁJÍCH KONĚ RŽÁT. Vnímání universa za nočního pochodu po železničním náspu v Meklenbursku v příliš těsných holinkách a příliš velké uniformě: dunivá prázdnota. SLEPIČÍ TVÁŘ. Někde na cestě poválečnem se na mě pověsil, vychrtlá postava v plandavém vojenském kabátě, který coural po zemi, moc velká polní čapka na příliš malé ptačí hlavě, chlebník u kolen, dítě v polní šedi. Vláčel se vedle mě mlčky, nepamatuji si, že by řekl jediné slovo, jen když jsem přidal do kroku, dokonce běžel, abych ho setřásl, vyrážel mezi sípavými nádechy krátké naříkavé vzdechy. Párkrát jsem se domníval, že jsem se ho konečně zbavil, byl jen jako bod na pláni za mnou a záhy ani to ne; za tmy mě ale dohnal, a nejpozději když jsem procital, ve stodole nebo pod širým nebem, ležel už zase vedle mě, zachumlaný do svého děravého kabátu, ptačí hlavu ve výši mých kolenou, a když se mi podařilo vstát a vyrazit, než se probudil, uslyšel jsem za sebou brzy jeho naříkavé supění. Spílal jsem mu. Stál přede mnou, vděčně se na mě díval uslzenýma psíma očima. Už ani nevím, jestli jsem po něm plival. Bít jsem ho nemohl: slepice se nebijí. Nikdy jsem neměl tak silnou touhu zabít člověka. Bodl jsem ho poboční zbraní, kterou vylovil ze záhybů svého vojenského kabátu, aby se se mnou podělil o zbytky masové konzervy, jedl jsem první, abych nemusel pozřít jeho sliny, vrazil jsem mu bajonet mezi špičaté lopatky dřív, než byl na řadě, bez lítosti jsem se díval na jeho krev, jak se leskne v trávě. Bylo to na železničním náspu poté, co jsem ho nakopl, aby si šel po svých. Utloukl jsem ho jeho polní lopatkou, právě když vršil val proti větru, který se hnal po pláni, kde jsme museli přenocovat. Nebránil se, když jsem mu vytrhl lopatku z ruky; ani když viděl, jak na něj dopadá její čepel, nevykřikl. Musel to čekat. Zvedl jen ruce nad hlavu. S úlevou jsem pozoroval, jak se v padající temnotě jeho slepičí tvář ztrácí pod maskou z černé krve. Jednoho slunečného květnového dne jsem ho shodil z mostu, zničeného výbuchem. Nechal jsem ho jít napřed, neohlížel se, stačilo strčit do zad; díra po výbuchu byla dvacet metrů široká, most dost vysoký na smrtelný pád, dole asfalt. Sledoval jsem dráhu jeho letu, kabát za ním vlál jako lodní plachta, směrové kormidlo prázdného chlebníku, smrtící přistání. Pak jsem díru překročil: jen roztáhnout ruce a nechat se nést vzduchem jako anděl. Nemá už v mých snech místo, co jsem ho zabil (třikrát). SEN. Ve starém, stromy prorostlém domě, zdi stromy rozervané i držené, stoupám po schodech, nad nimiž je na provazech zavěšena obrovitá nahá žena s mohutnými prsy, ruce i nohy široce roztažené. (Možná se v této poloze udrží i bez upevnění: vznášející se.) Nade mnou obludná stehna, rozevřená jako nůžky, do kterých s každým schodem pronikám hlouběji, černé houštiny ochlupení, syrovost stydkých pysků.   

1975