Je málo věcí, kterým se učený akademický teolog vysměje raději a s větším gustem, než je pověrčivá lidová zbožnost. Ó jaké dobro, jaké blaho, když se s laskavě povýšeným úsměvem a latinskou formulí na rtech můžeme blahosklonně sklonit nad nevědomostí prostého věřícího a s otcovskou vlídností ho poučit. Jenom se u toho teda občas parádně střelíme do nohy…

Každý rok na Tři krále se vyrojí hrozen těch informovaných, kteří chutě a hlasitě uvádějí na pravou míru, že +K+M+B, které píšeme na veřeje příbytků, není přece žádný Kašpar, Melichar a Baltazar, vy nedovzdělaná lůzo, ale přeci latinsky zbožné „Christus mansionem benedicat“, tedy „Kristus žehnej (tomu) domu“. Jakápak nám folklorní zbožnosti a černej vzadu tady! Funguje to teda jenom s C a ne s K, ale jinak to je samozřejmě krásně učené, poučné a zbožné. A skoro se to i rýmuje, tak to musí být pravda.

Taky jsem to dělával.

Akorát teď už vím, že historicky je to úplná pytlovina.

Tenhle (pseudo)zbožný výklad se totiž objevuje až někdy na přelomu 19. a 20. století.

Zlý liturgista se totiž podívá do mnohem, mnohem starší žehnací modlitby nad křídou a co se tam nedočte:

„Bénedic, Dómine Deus, creatúram istam cretæ: … vel ea in domus suæ portis scrípserint nómina sanctórum tuórum Gásparis, Melchióris et Baltássar…„

Neboli česky: „Požehnej, Pane Bože, toto stvoření křídy … těm, kdo budou na vchody svých domů psát jména tvých svatých Kašpara, Melichara a Baltazara…“

Upsíček…

Tak možná občas tu svou velkopanskou učenost lépe sbalit do kufru a jít o stáj dál.

Make +K+M+B králové again…