Přemýšlím o křehkosti civilizace. Podívejte se kolem sebe, na budovu, ve které sedíte, na silnice, po nichž cestujete. To všechno vytvořili lidé, kteří se dohodli na tom, že budou ráno vstávat, chodit do práce a nebudou po sobě střílet z minometu; že nebudou stavět silniční kontroly, na kterých vás vytáhnou z auta, aby vás už nikdy nikdo neviděl; že bude v obchodech jídlo a v kohoutku pitná voda, že bude kde koupit boty. Lidé, kteří věřili, že to místo, kde dnes usnete, bude zítra ještě stát.

Na světě je dnes padesát milionů utečenců, víc než kdy dříve od konce druhé světové války. Každému z nich se v jeden moment obrátil svět naruby. Pevný a předvídatelný svět, který znali, vybuchl a rozplynul se v chaosu, nebezpečí nebo bolesti. Uvědomili si, že musí utéct.

Máte dvě minuty na zabalení. Vzít si můžete jen to, co snadno unesete. Čeká vás dlouhý pochod. Doufáte, že vás někde někdo přijme. Začal jsem o lidstvu přemýšlet jako o rodině: sice rozhádané, ale takové, co musí, když jde do tuhého, odložit staré spory a rozdělení a postarat se o sebe navzájem. Občas člověk potřebuje někoho, kdo by ho přijal. Od toho je tu rodina. Teď je čas se starat.

Máte dvě minuty na útěk. Co si vezmete s sebou?

***

(Text „Two Minutes to Run“ napsal Neil Gaiman v roce 2015 pro americký projekt Cultivating Thought, v jehož rámci se krátké texty známých autorů tiskly na kelímky a papírové obaly řetězce Chipotle. Gaimana inspirovala především jeho spolupráce s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a osobní zkušenost ze syrských uprchlických táborů v Jordánsku.)