Avrom Suckever má pověst „posledního velkého jidiš básníka“ stejně, jako se Baševis Singer snažil vystupovat jako poslední jidiš prozaik. Není to pravda, ale mohla by být. Každopádně k tvorbě obou z nich patří zabývání se jazykem jidiš a jeho stavem a budoucností – v situaci masivního poklesu užívání tohoto jazyka po 2. světové válce. Avrom Suckever zde dospívá optimistické vize, že jazyk zaniknout nemůže a nesmí a nenecháme ho.

---

Jidiš

Avrom Suckever

Měl bych snad zasadit hlas svůj
a čekat, zda vzejde
do rozinek a mandlí,
dle Otců že jinak to nejde?
Jaké to nejapné
vtipy
mumlají básníci-bratři dokola pod svými kníry,
že měl by snad zajít matky mé jazyk?
Hle, ještě za staletí na březích Jordánu
povedem řeči tu s těmi, kdo malé jsou víry.
Jedna však otázka usnout mi nedá:
Víš-li tak přesně, kde že to
nad modlitbou z Berdiševa,
básní v níž Jehojaš volal
a slokách co Kulbak rád hledá
zapadá slunce,
tak řekni mi, po dobrém zvyku,
KAM odchází jazyk a kde že se sklání?
Snad u Západní zdi zní jeho zavolání?
Je-li to tak, já půjdu tam sám a honem, honem,
otevřu tlamu
a tak jako lev,
oblečen do jasné záře,
ho pozřu a spolykám, tím jazykem naplním tváře
a zástupy uslyší, hlas můj co zaduní
– jak byl by zvonem.