Rimbaudův Spáč v úvalu je křehká protiválečná miniatura, v níž se idylický obraz spícího vojáka postupně mění v mrazivé poznání smrti. Kontrast mezi krásou přírody a nesmyslnou, anonymní válečnou obětí vytváří silné morální obvinění války samotné. Báseň tak podává tichý, ale zdrcující protest: příroda život dává — válka ho brutálně bere. Pro mě to byl první text z francouzské poezie, který jsem kdy vážněji překládal.
Spáč v údolí
Arthur Rimbaud
Hle, místo v zeleni, kde zpívá tichý proud,
stříbřité záblesky stébel se jasně v něm
zračí; a slunce z hor hrdě chce spočinout
tam: v stínu údolí paprsky zalít zem.
A voják mladičký, jen sám a prostovlasý,
temeno v řeřiše a ústa dokořán,
spí; v trávě natažen a z nebe záře asi
mu světlem bledou tvář chce omýt ze všech stran.
Nohy má v mečících, spí jako churavé
děcko, co upadlo konečně v snění své:
Přírodo, zahřej ho, vždyť je už chladný den.
Květiny necítí, ač tolik vonné jsou,
spí tiše na slunci, s rukama na prsou,
a dvěma ranami má bok svůj prostřelen.