Báseň o mýtické Lorelei, která sedí na skále nad Rýnem, češe si své zlaté vlasy a zpěvem láká plavce na lodích do záhuby patří mezi snad vůbec nejznámější německé básně. Nepochybně se s ní setkal každý, kdo se někdy víc učil německý jazyk, možná se ji dokonce musel učit nazpaměť. Několikrát byla báseň také v různé podobě zhudebněna, poprvé – a asi nejznáměji – od Friedricha Schiltera. České překlady existují minimálně dva (jeden z nich i přibližně zpívatelný, ale ne moc dobře), ale příliš mě neuspokojovaly. A protože jsem si ji chtěl broukat, tak jsem si udělal vlastní, který by měl být zpívatelný dobře.

Starší české překlady jsou k nalezení na stránkách Virtuálního muzea Jaroslava Haška a Josefa Švejka.

Moje oblíbené zkudebnění najdete na YouTube.

---

Lorelei
Heinrich Heine

Čím je to nemám ni zdání,
 že smuten jsem v ten čas,
 a příběh jak ze starých bájí
 mi na mysli prodlévá zas.

Tak chladný je vzduch za večera,
 když tiše plyne Rýn,
 skalní štít ještě se bělá,
 než padne na vše stín.

Ach překrásnou pannu je zříti,
 tam vysoko na skále zas,
 jak zlatem jí ozdoby svítí
 jak češe si zlatý svůj vlas.

Zlatým ho hřebenem hladí
 a rozznívá vzduch hlasem svým,
 když tóny jí úžasně ladí
 tím nápěvem tajemným.

Však plavce tam na malé loďce
 hluboce dojal ten zpěv,
 už nehledí na skalní bodce
 už nevidí nic než ten zjev.

Tuším, že zachvátí vody
 nakonec plavce i prám,
 a takové zpěvem svým škody
 působí Lorelei nám.